Dneska jen výjezd v plné polní. Chtěl jsem si ověřit, jestli je vše v pořádku se všemi kufry, krytkou svodů a novým seřízením řetězu. Ten se mi moc nedaří poštělovat. Na SUZUCATI to bylo mnohem jednodušší. Ještě jsem si zapnul "B" mapu, ve městě mám občas problém s "A". Cestou jsem se zastavil u Tomáše (1), ale nebyl doma. Někdy příště. Kousek nad Luhačovicemi (2) zastavuji a dělám fotky, jak SUMOKI vypadá v plné výbavě. 56km

 

 

 

 

 

 

 

Po práci na zahradě a obědě sedám na BONNIE, první zastávku dělám u prodejny BOSCH (1). Potřebuji segerovku na přímočarou pilu, samozřejmě má atipický rozměr a v normální prodejně není. Objednáno, ještě se zastavím pro sádlo, aby mohla Eva udělat řízky na čtvrtek, kdy vyrážím na Suzuki MOTOTOULKY 2025. Je teplo a nechci přivézt sádlo v tekutém stavu, protonávrat domů. Potom konečně vyrážím na jízdu. Ještě přibrzdím u "GENEZE" (2) a kupuji čepičku pod přilbu, abych nemusel v teple nosit kuklu. Přes Příluk jedu na Hvozdnou a z ní kolem Zlínské ZOO do Lukova, teprve potom na Fryšták. Nad Chřiby se mračí a čas je tak akorát směřovat domů na kávu. Volím Martince a Rackovou, je to hodně klikaté a mělo by to vyjít bez aut. Z ranní směny je brzo a z odpolední pozdě. Vyšlo to přesně podle předpokladu. I ve městě se to pořád dá dobře projet. Parkuji 14:50 a to je právě na tu kávu. 60km

 

Vyjíždím v 6:20 a dojezd mi to ukazuje kolem 13 hodiny. Protože Moravu mám hodně projetou, není důvod se tady motat a za Martinicemi najíždím na dálnici. Za Kokory dojíždím dlouhou kolonu, využívám čistého protisměru a předjíždím dokut to jde. Druhou půlku dám po rozjetí kolony. V Olomouci opět na dálnici, po které dojedu až do Mohelnice na benzinku (1). Dotankuji a zapínám kamery. Před Zábřehem je opět kolona, tu vytvořil traktor. Jakmile to jde, všechny předjíždím. Konečně začíná zábava. Za městem najíždím na mnou oblíbenou cestu na Lanškroun. Z Tatenic na Štíty je to tak půl na půl, protože část cesty je h hodně špatném stavu. Ještě, že SUMOKI má v základu velmi dobře nastavený podvozek. Za Štíty přehlédnu odbočení, navigace vypočítává novou trasu a zjišťuji, že tu jsem ještě nejel. Pomocí ní se mi daří do Červené Vody dojet mimo nezáživnou hlavní cestu. Chci do Králíků na benzinku, jenže v navigaci tam nemám bod a tím pádem koukám, že jedu opět neznámou cestou a Králíky míjím. Nezbývá, než si tam prostě zajet sám (2). Nic mě netlačí, pořád je dojezdový čas dobrý. Po kávě a Loprajzovu tvarožníku, který mě Eva upekla na cestu, se kousek vracím a odbočuji do Polska. Loni jsme tady jeli s Evou na BONNIE podél hranic. Dneska to trochu upravuji a první část trasy měním. Místo po Droga śródsudecka, kousek zajíždím na Autostrada sudecka. Začátek vypadá moc dobře, jenže potom se zhorší povrch a není to tak pohodlné, jako po té Droga śrósudecka. Od křižovatky, kde se obě spojují, to opět valím po známé cestě. V Zielenci zastavují u kostela sv. Anny (3), loni jsem neměl drona a chci to nyní napravit. Cesta k němu je trochu krkolomná, nakonec to po zajímavém objíždění dávám a mohu vypustit poletuchu. Úkol splněn a pokračuji. Jakmile se dostávám na křižovatku do Náchoda, navigace se zblázní a jedu přímo na druhou stranu. Jakmile odbočím na boční cestu, uvědomím si, že mám klikaté trasy a to znamená, že po rovné cestě nepojedu. Aspoň poznávám místní obce. V Náchodě zastavuji přesně tam, kde před rokem, u Alberta (4). Protože mi Eva usmažila řízek na cestu, jdu si k němu koupit plzeň. Nyní se vydávám na úplně neznámé území, kde jsem nikdy nebyl. A hned v Polici nad Metují si toho pořádně užiji. Most přes řeku je uzavřený a navigace to nedokáže zkousnout. Protože jedu podle ní, nesleduji objížďkové značení. To je chyba, nakonec přes stejný semafor jedu 3x. Po vymotání se z města mám před sebou první zájmový bod dne. Tím je Suchdolská Niagára (5). Zajíždím kousek do lesa, jenže podmáčená cesta mě odrazuje to hnát ještě dál. Ono stejně k vodopádu je to již 100m. Myslel jsem si, že když je po deštích, uvidím pořádný proud vody. Kdepak, hodně mi to připomíná má rána po vstávání. Vypouštím drona a velice opatrně poletuji ve velmi omezeném prostoru. Nemusím tak lézt nahoru a nakukovat na vymletou kamennou vanu. U motorky kontroluji navigaci a další bod. Cestou mě zarazila uzavírka, přesně mým směrem. Nevadí, jako správný motorkář na to nedbám a uvažuji o tom, že v nejhorším se vrátím. Návrat není nutný, přímo před zákazem vjezdu se odbočuje ke kapli Panny Marie Sněžné na Hvězdě. Kousek před ní je parkoviště, jenže je tady i cedule, že na vlastní zodpovědnost se dá vyjet až k ní. To jsem celý já, obávám se OFF-Roadu, ale musím tam jet (6). Dalo se to zvládnout, uvidím, jak to půjde dolů. Místo je to nádherné, i SUMOKI se tady pěkně vyjímá. Toto místo jsem kdysi zahlédl v TV a hodně mě zaujalo. I přes silnější vítr vzlétám dronem, trochu protestuje, ale ty záběry doopravdy chci. Naštěstí tady není moc lidí a ohrožuji maximálně poletuchu. Vše zaznamenáno a opatrně sjíždím na parkoviště. Kontroluji ještě v mapy.cz, jestli by se uzávěra nedala objet vedlejšími uličkami. Nedala, musím se vrátit do Police nad Metují. Další místo pro focení mám přímo u cesty v Pěkově. Je jím sousoší Nejsvětější Trojice (7). Je hned u křižovatky a docela frekventované. Kvůli fotkám musím provést krkolomný výstup k sochám a dávat pozor kam šlapu, abych se neskutálel ze svahu. Při odjezdu si navigace řekla, že rovných cest je moc a raději mě protáhla obecními uličkami, než mě vrátila na cestu. Za Jetřichovem zastavuji na kraji cesty a musím se podívat, proč tady vlastně stojím. Zjišťuji, že musím ujít 600m k dalšímu bodu. Na vyjetí by to už chtělo mnohem lehčí motorku. Vítr je pořád silný, nechávám drona v motorce a jdu jen s foťákem. Dostávám se ke zřícené Laudonově kapli (8). I když je zřícená, je i pěkně upravená a viditelnost od ní stojí za tu námahu. V navigaci mám ještě dva body, ten další je už penzion Florián ve Zdoňově a potom bych měl jet na zříceninu kostela Panny Marie. K penzionu přijíždím z Polska (9). Chvíli trvá, než najdu majitele a ubytovávám se. Poté nesedám na SUMOKI a jedu prozkoumat jak se dostanu ke kostelu. Smolík je v tom, že pro zkrácení pěší chůze bych potřebovat zajet do zákazu vjezdu a ještě hodně blátivého. Takže celý tento nápad ruším a jedu si užít Evina řízečku s plzní. Nakonec si sejdu do přízemí i na jedno točené. Den proběhl bez deště a ujel jsem 330km

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Ráno se probouzím před pátou, není důvod na polehávání. Pojím Loprajzův tvarožník, nachystám SUMOKI a o půl šesté vyrážím. Projíždím Adršpachem a mezi domy koutkem oka zahlédnu známé a hodně navštěvované skály. Vzápětí najíždím na fantastickou silničku, která se úžasně kroutí. Po příjezdu do Trutnova zajíždím na Orlen (1) k dotankování, nemám zájem tankovat v Polsku. Z Trutnova to mám naplánované do sedla v Horní Malé Úpě. Až po odbočení do Pece pod Sněžkou, se přede mnou motá auto a trochu mě brzdí v rozletu. Za to potom mám cestu jen a jen pro sebe. Tomu říkám rojeníčko, až nahoru si to náramně užívám i přes chlad, který začínám pociťovat. V sedle (2) zastavuji a zjišťuji, že je 12°C, proto ten pocit zimy. Ani se nedivím, je teprve 6:45. Začíná krápat, oblékám nepromok bundu a vyřeším tak dva problémy jednou ranou, teplo i vlhko. Sjíždím do Polska po úzké, ale kvalitní cestě. Počasí se trochu zlepšuje, mraky se na vrcholcích zastavili, tady trochu prosvítá slunce a zvedá se teplota. Ve městě Kowary opouštím silnici vedoucí podél hor a začínám opět stoupat nahoru. Chci totiž navštívit Karpacz, mám k tomu dva důvody, jeden je návštěva kostela Wang a druhý, prohlédnout si lázně, kam mě lákal terapeut na pobyt. Z vlastního městečka jsem hodně rozčarován, je to tady takové kolotočářské. Kostel to trochu napravuje, i když dostat se k němu je také zajímavé kouzlo. Všude jsou zákazové značky s dodatkovými tabulkami. Naštěstí je pořád hodně brzy a věřím, že i strážci zákona teprve snídají. U kostela (3) je problém zaparkovat, je to tady hodně strmé. Když se mi to podaří, zjišťuji, že kostel je uzavřený a focení musím provést zpoza plotu. Na drona to není, fouká a začíná trochu prskat. Stejně jsem rád i za to podívání co mám. Pokračuji na Piechowice a z nich se již vracím do CZ pře Harrachov. Tady se rozhlížím, kde bych si dal kávu, je už hodně potřebná. Vidím cukrárnu i místo pro zaparkování. (4) Ke kávě přidávám jednu smaženku na zahnání hladu. Než to stačím zkonzumovat, přihnal se mrak a rozpršelo se. Protože nikam nemusím moc spěchat, dávám na terase řeč s místním pánem. Mrak nechce zmizet ani po hodině, nezbývá mi než se obléct do nepromoků a vyrazit. Kousek za Harrachovem mám bod, je jím Pilský vodopád. Jenže se u něho nedá zaparkovat a v dešti nemám žádnou chuť k němu jít 100m pěšky. I když vypadá slušně a má dostatek vody, vzdávám to a pokračuji dál v koloně aut. V Kořenově na mne bliká v navigaci bod, přibržďuji a koukám kolem sebe, kde a co to může být. Nic nevidí, takže jedu dál. Jenže bod se nevymazal a v Desné mě to nutí k návratu. Takže zastavuji, zjišťuji, co to vlastně má být a zároveň si sundávám nepromoky. Protože bodem je zajímavá kaple a přímo si říká o drona, rozhodnutí je jednoduché, vrátím se. Nechávám to plně na navigaci a ta mě opět překvapuje. Protože se vracím úplně jinou a mnohem zajímavější cestou. Nahoře u Tesařovské kaple (5) i přes silnější vítr posílám drona do vzduchu. Za ty záběry to stojí, stejně nemá kam uletět. Úkol splněn a opět se vracím po hlavní do Desné, kde odbočuji na Frýdland. Musím do Hejnice, za ní mám další bod. Jenže než se k němu propracuji, užívám si jak dobrých zatáček, tak i objížďky kvůli opravě mostu. Jakmile jsem začal směřovat správným směrem, užívám si jízdy, až mě nakonec zastavuje zákaz vjezdu. Je to divné, měl bych dojet přímo k bodu. Po kontrole v mapy.cz už vím, že se musím vrátit 200m. Prostě jsem to zase minul. Vyhlídka Hájníkova Kohouta (6) je malebné místo, rozhled je víceméně jen jedním směrem a stojí za to. Hurá do Frýdlandu, jeho návštěva je jen kvůli záběru na zámek (8) s hradem z dronu. Jenže mám obavy, jestli to vyjde, fouká docela vítr. Proto trochu měním místo startu a neletím nijak daleko. Pořád mám drona v dohledu. Původně jsem měl startovat blíže, ale i tak jsem rád za tuto možnost. Splněno a jede se dál, čeká mě Heřmanická rozhledna. Dalo by se k ní dojet po trávě, jenže na to nemám odvahu, co kdyby byla mokrá. Proto parkuji 150m pod ní na parkovišti. Drona už neberu, mám pocit silnějšího větru. Stavba je to pěkná a zajímavá, ale jak je v našem kraji zvykem, dřevěná stavba je neudržovaná. Už to na ní jde poznat, že dlouho tady s námi nebude. Na netu se píše, že tvarem připomíná okurku, nesouhlasím, mě to připomíná úplně něco jiného. Výhledy stojí za vylezení nahoru. Můžete si vybrat ze dvou schodišť. Rozpohybovaný chůzí přemýšlím, jak budu pokračovat dále. Další bod je opět jen na drona a při tom větru to asi nevyjde. Ruším ho tedy v navigaci a ta se mi odmění malou zajímavostí. Projedu Polskem i Německem, než se vrátím k nám. Hned za hranicí se zastavuji u obchodu a jdu si opět koupit pivo k řízku. Hledám pomník Tomáše Holého (9)(dětský herec), který je kousek od Nového Boru. Je tak perfektně zašitý v zatáčce mezi stromy, že jej samozřejmě míjím a musím jej opět hledat pomocí mapy.cz. Vše se podařilo a mohu si udělat fotky. Ještě před ubytováním mám u Rumburku poslední místo k navštívení. Už ráno mě navigace upozornila na nezpevněné cesty, to jsem netušil, že s toho bude plnohodnotný Off-road. Obracet se v polovině už je hloupost, nezbývá než si věřit, že SUMOKI nikde nepoložím. Podařilo se a vyjíždím na dláždění kousek pod rozhlednou Dymník. Jenže to dláždění je v zákazu, to zjišťuji až při čtení cedule po zaparkování na parkovišti. Na rozhlednu se mi už nechce, únava jde cítit. Jdu se jen projít ke „Stromu života“ (10) na louce pod kopcem Dymník. Je tvoře 22 štíhlými kameny, které jsou uspořádané do tvaru hvězdy. Pouze jeden, kterému se říká Poutník, stojí kousek opodál. Kameny jsou vysoké 5 - 6 metrů a váží přibližně 4 tuny. Když odjíždím, opět to není jednoduché, zahnul jsem jinam než bych měl. Takže stojím u závory, naštěstí se dá otevřít a mohu projet. Po průjezdu Rumburkem je to chvilka a parkuji za penzionem Zátiší. Pro tuto noc to není dobrý název. Přímo pod mým pokojem je hospoda a dneska mají velkou oslavu. Postel se mi třese, jako by měla namontované vibrace. I tak usínám o půl deváté. 283km

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Vstávám v 6 hodin po hodně hlučném večeru s velkou oslavou přímo pod mým pokojem. Protože mám objednanou snídani na 8 hodinu, nemusím nikam spěchat a jdu si vyčistit SUMOKI od předešlé špíny, přitom přimazávám řetěz. Po vydatné snídani vyrážím do prvních kapek deště. Přemýšlím, jestli nenasadit nepromoky, kontroluji meteoradar, v mém směru by pršet nemělo. To se potvrzuje v Lipové (1) u vodníka. Objevuje se slunce. Kousek od vodníka je i rozpadající se zámek, ten vynechávám, je k němu uzavřený vstup. Dělám jen fotky rybníku s vodníkem. Pokračuji dále k severu, kde na Anenském vrchu (2) musím chvíli dohledávat, jak se dostanu ke kapli sv. Anny. Vypouštím drona a mezi stromy si chvíli poletuji, zaletím i nad sochy „Getsemanská zahrada“. Je tady cedule s poděkováním občanům za sbírku na jejich opravu. Jsem na nejsevernějším místě celého výletu. Než se začnu vracet, opět kontroluji meteoradar a vidím, že pojedu zrovna do míst, kudy prošel déšť. Jde to na cestě poznat. Naštěstí na mne nic nepadá. Před Krásnou Lípu odbočuji na Doubice, cesta je hodně úzká a s kvalitním povrchem. Jen se musí opatrně, a dobře dělám, potkávám autobus v zatáčce mezi domy. Raději zastavuji a v klidu situaci řešíme. V Doubici mám další bod. Zastavuji přímo na dvoře „Staré hospody“ (3), kde je rozsáhlá expozice různých dřevěných soch a zajímavých staveb. Parkoviště je nedaleko, ale nějak se mi už nechce přeparkovat. V klidu se tady procházím, fotím, natáčím a koukám na sochu „našeho Klémy“. Úplně zapomínám sledovat, co se děje nade mnou. Takže v poslední chvíli beru nepromoky a jdu se převléci na zastřešenou terasu hospody. Cesta pokračuje směrem na Hřensko hodně klikatou cestou, kde jsou zničené stromy kůrovcem. Není to pěkný pohled, ale moc se mu nevěnuji, musím se soustředit na jízdu. Po chvíli se lesy mění k lepšímu, v jednom zastavuji a musím si upravit oblečení. Hrozně se pod nepromokem potím. Po této úpravě již dojíždím v pohodě do Hřenska. Když hledím do navigace, vůbec netuším, kam vlastně mám jet. To způsobilo, že jedu špatně. Proto se obracím, vracím se na křižovatku a zkouším to znova, opět špatně. Nezbývá mi, než vytáhnout mobil a podívat se do mapy.cz. Teď už vím přesně kam zajet a během chvíle parkuji u „bývalé plynárny“ (4). Tady se snad všichni motorkáři zastavují a dělají fotku. Je to tedy taková „meka“ pro dokonalou fotografii, kterou si rád udělám také. A také chápu, proč navigace bláznila, protože další bod je přímo nad plynárnou. Musím opět na známou křižovatku a jet cestu již projetou. Zastavuji u „Janovské vyhlídky“. Protože pořád padá déšť, jdu jen fotit a kamery nechávám na motorce. Další bod mám dále po této cestě, jenže po 2 kilometrech je cesta přehrazená betonovým zátarasem, dá se objet a to ihned dělám. Jenže to nepomáhá, druhý zátaras už není jak objet. Vracím se tedy do Hřenska a mažu následující bod. Navigace trasu přepočítává, projíždím Hřenskem až k Labi. Pravobřežní cesta do Děčína je perfektní a má 0 provoz, jedu tedy dosti svižně i přes déšť až k benzině MOL (6), kde si zastavuji na kávu a trochu odpočinout. Zdržuji se půl hodiny, dojídám Loprajzův tvarožník a příjemně si poklábosím s obsluhou, mezitím přestává pršet.  Po průjezdu Děčínem mě navigace, nastavená na klikaté trasy, vede po perfektních okreskách. Provoz žádný, cesty oschlé, jízda hodně příjemná. Zastavuji, až když mám najet na hlavní cestu. Uvažuji, že si vyjedu do hor na Rudný vrch, jenže pohled na houstnoucí a válející se mraky mě od toho odrazuje a beru za vděk hlavní cestou přímo do Chlumce. Je to nuda, ale vidím na cestu. Takže za chvíli již parkuji u „památníku bitvy u Chlumce“ (7). Sluníčko zase začíná svítit, budou fajn záběry památníku i kaple Nejsvětější Trojice na Horce. U kaple se dronu moc nelíbí a ozývá se, že nemá signál. Rychle ho tedy stahuji k sobě. Nerad bych o něj zase přišel. Chystám se k dalšímu bodu, ten je dál než obvykle. Sundávám nepromok kalhoty a bundu nechávám, nemusím tím pádem dávat triko. Zvolená trať se mi moc nepodařila, ale moc výběr nebyl. Přes Litvínov jsou to učiněná muka, mají tady všude 30 a jen některé platí stále bez omezení. Jenže uhlídat, které to jsou je nad mé síly a proto jedu pořád tou to rychlostí. Tedy snažím se. Za Horním Jiřetínem kontroluji baterky v kamerách, nerad bych dojížděl s vypnutými kamerami. Na parkovišti pod hradem Jezeří (8) zjišťuji, že se dá jet dál, proto pokračuji před bránu hradu, ani tady není cesta dál uzavřená. To mě potěšilo, na vlastní hrad nechci, mě zajímá vyhlídka nad ním. Po deštích dávám opatrnou jízdu a náhle koukám, závora. Naštěstí jenom kousek od vyhlídky. Když se chystám na výšlap, došli mě manželé, které jsem předjížděl. Dáváme se do řeči a pán hlásí, mám V-Strom DL1000. Jen co odešli, vyrážím a na vyhlídce můžeme pokračovat v klábosení. To byla chyba, měl jsem odstartovat s dronem. Jen co odešli a chystám se vzlétnout, začínají padat kapky. Jenže o ten záběr velice stojím, vzlétám, doletím kousek ke hradu a dělám tu správnou fotku. Potom rychle zpět na přistání. Na kole přejel další turista, a zase si fajn poklábosíme. Během toho docházíme k motorce, loučíme se a začínám se chystat k odjezdu. Během toho se začíná spouštět více deště a jen co nasednu, už valí slušně. Vyjíždím nahoru na hřeben, kde po dešti není ani památky, svítí slunce a je silný vítr. Škoda, chtěl jsem si u rozhledny Hláska (9) na Růžovém vrchu polétat dronem. Nevadí, zaplatím výstup a mohu koukat přímo na tu nádheru. Po slezení mám pocit, že mi levotočivé zatáčky půjdou sami. Hned to také cestou na Jirkov vyzkouším. Tím pro dnešek skončilo dobré ježdění. Ve městě ještě dotankuji, abych to zítra nemusel řešit. Navigace mě navádí přímo před vchod do hotelu Aréna. Jsem třetí v pořadí, nedivím se, čas mám o půl hodiny uspíšený. Tím vlastně začínají „Suzuki Mototoulky 2025“. Po ubytování v luxusu, co neznám, ještě na recepci zjišťuji, jak si zajistit elektřinu na delší dobu než je 1 minuta. V 18 hodin odcházíme na večeři a další plánovaný program. U stolu sedíme tři a velice příjemně si vykládáme. Po oznámení, co nás zítra čeká, už vím, že to bude trochu jinak. Večerní program měl být s vykládáním motorkáře, co jel po vlastní ose do Japonska navštívit továrnu Suzuki. Jenže je změna a místo toho máme motorkáře, co jel v poušti trasu Dakaru. To mě absolutně nezajímá a jeho video to dorazilo úplně. Odcházím předčasně, bude více času na spaní. 210km

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

SUZUKI MOTOTOULKY 2025

Vstávám v 6 hodin, do snídaně si vše připravím na ježdění. V 7 se opět sejdeme s večerními kolegy na snídani. Dobře posnídám a hlavně se naliji pořádně kávou, tuším, že nahoře si jí nikde nedám. Dnešek bude jen o ježdění a vychutnávání si zdejších cest, snad i nějaké viditelnosti. Protože patřím do „B“ skupiny, máme odjezd o půl deváté, trochu sem tam spadne kapka. To během pár kilometrů přestává a máme před sebou do Dubí jen hodně nezáživnou a nudnou jízdu. Během ní vidím v příkopu fotografa, asi budou dobré fotky. Z Dubí začínáme stoupat nahoru k Cínovci a místo lepšího počasí, nám začíná slušně houstnout mlha. Nahoře ani nevím, že už jsme na Cínovci. Odbočujeme na úzkou lesní cestu, kde se trochu motají cyklisti, jede se stejně na pohodu, v mlze a koloně to jinak nejde. Přes Mikulov se vracíme dolů do Hrobu. Tady, i když si udržuji slušný odstup, se mi podaří při projíždění ostré zatáčky dostat moc blízko. Končím tak, až v protisměru. Z Hrobu kousek musíme po hlavní cestě, než v Oseku začneme opět stoupat do hor. Tady je to už hodně zajímavé a začínám si to užívat, jsem poslední v koloně a udržuji si slušný odstup. Na křižovatce musíme chvíli počkat, vepředu jeden z účastníků nedal pomalý manévr a položil motorku. Dokonce se začíná objevovat sluníčko, to už je nadějné. Po docela slušné cestě dojíždíme na hráz přehrady Fláje. Tím končí společná jízda a teď bude individuální, jen vymysleli, jakousi soutěž po určené trase za použití mobilu a mapy.cz. To není moje parketa. Mám zájem o projetí jiných míst a hlavně se chci podívat do Německa. Hlásím to organizátorovi, aby mě nehledali. Dávám si koblihu na posilnění, předjíždím ostatní účastníky a vyrážím na poznávání Krušných hor. Cesta až do Klín je fantastická, jedu ji docela slušným tempem (v legální rychlosti), není tady kde koukat do kraje, což mě nerozptyluje. Z Klínů jedu dolů do Litvínova, ostatní účastníci jedou vrchem na Mníšek (viděl jsem jednoho v zrcátku odbočit). Včera jsem Litvínov proklínal, dneska mi to nevadí, jedu jej jenom kousek. A cesta nahoru do Mníšku je úžasná, jen je škoda, že na cestě kde je super povrch a hodně fajnových zatáček, zůstal od zimy posyp. Naštěstí je to tady přehledné a jde to pěkně vidět. V Mníškách opět narážím na účastníka Mototoulek, ale ten pokračuje po české cestě, mě to již vede do Německa. Jenže u odbočení je cedule, že je to neprůjezdné. Dojíždím až k zákazu. Místo abych si to zkontroloval v mapy.cz jedu zpět a tak vlastně vynechávám trasu doma naplánovanou, která se dala projet. Nevadí, cesta je tady perfektní, prázdná a mám možnost poznat, jak si tady žijí. V Olbernhau se vracím do CZ a vyjedu opět na Horu sv. Kateřiny, kde jsem včera navštívil rozhlednu Hláska. Už to mi říká, že jsem minul doma naplánovanou trasu. Nějak mi to nevadí, počasí je slušné, cesty fajn a chci si hlavně dobře zajezdit. Do Boleboře tak jedu již projetou cestu, aspoň vím, co mě čeká. V obci se zase začínám vracet na hřeben do Kaleku, a zde opět dolů z hor. Začíná se mi to fakt líbit, než zjistím, že navigace už je z toho zmatenější jak já. Dole se obracím a opět mířím do Kaleku. Až večer zjišťuji, že to navigace i s průjezdními body nedokázala pobrat. Poučení pro mne, zadat více průjezdních bodů. Pokračuji hodně svižnou jízdou po lesní cestě, která má hodně rovných úseků, až na hraniční přechod Hora sv. Šebestiána. Cestou si dělám jen malou zastávku, když se mi otevřel pěkný výhled do kraje. Na hranicích se provádí kontroly stylem zpomalení vozidla a kývnutím hlavy. Nijak to nezdrželo a hurá do zatáček. Vjíždím do pěkného údolí s železnicí a zrovna dneska mají předváděčku parní mašinky. Zastavuji a natáčím si to na video, po zamávání cestujícím pokračuji a sleduji, jak na různých místech vyčkávají nadšenci do staré techniky. Vyjíždím z Jöhstadtu a začíná pršet. Naštěstí se objevuje turistický přístřešek, kde ihned zastavuji. Po kontrole na meteoradaru nepromoky nevytahuji a jen dočkám, až to přejde. Do CZ se vracím ve Vejprtech a pomalu se blížím k cíli a dokonce na čas. Když projíždím Loučnou pod Klínovcem, zahlédnu na parkovišti, že jsou tam účastníci mototoulek. Ze zvědavosti tam zajíždím a dívám se, jak si tady užívají slalomu. Nakonec mě odchytli a poslali na trať, dvakrát trénink a potřetí naostro. Samozřejmě jsem jednu branku minul, ale nějak mně to nevadí a dokonce se dobře bavím. Z motorky vidím na Klínovec, tak si vzpomenu na rodiče, jak tady chodili. Po příjezdu na Boží Dar zajíždím na benzinku právě včas, spouští se další prudká přeháňka. Čekám jen na zmírnění deště a potom již parkuji u pivovaru Červený Vlk. Tady máme večeři, hamburger, vyhlášení vítězů soutěže a rozloučení. S akcí jsem spokojený a není důvod nikomu nic vytýkat. Ještě mě čeká sjet z kopce na ubytování. To se moc nepodařilo, protože při chystání k odjezdu přišla opět další prudká přeháňka. Ta samozřejmě vydržela přesně na cestu k ubytování. Jen co jsem dorazil, přestává pršet. Mám zatopeno a v bojleru teplou vodu, co více si po takovém dni přát. Jen se dobře vyspat. 266km

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Dnešní den bude zase o návštěvách bodů zájmu a příjemném ježdění. V to doufám. Opět nevydržím do budíku a před pátou jsem vzhůru. Když vyjdu ven nachystat motorku, mám pocit, že jsem na sibiři. Je 6°C a to znamená, že na sebe naložím pro začátek hodně oblečení i s nepromokem, i když na déšť to dneska nemá být. Vyrážím kousek po včerejší cestě, než odbočím do Jáchymova. Hned nad ním mám první zastavení u Prachárny a Šlikovy věže (1). Je tak brzy, že snad ještě všichni spí. V klidu si tedy vypustím drona a natáčím oba objekty z různých úhlů. Při přípravě na let zjišťuji, že jsem zapomněl nabít dvě prázdné baterie. To je malér, na dnešek je více dronovacích míst. Během letu nakouknu na Jáchymov, který je hned pod kopcem, a přemýšlím, jak to vyřeším s nabíjením. Řešení je takové, že dokud nebudu muset nabíjet baterie do GoPro, dám to na USB motorky a potom uvidím co dále. Když sjíždím do Jáchymova, ještě se zastavím u dolu Svornosti (1) pro vyfocení těžební věže. Konečně se mohu vydat k lázeňské části města. Důvodem je fotka domů Curie a Běhounek, o kterých jsme toho doma tolik slyšeli od rodičů. Když projíždím opět nahoru, koukám, jestli by nebyla možnost posnídat. Nikde nic, je moc brzy na takové aktivity. Mířím směrem na Boží Dar, v zatáčce, ve které jsem se včera chvíli schoval na zastávce, odbočuji na Abertamy. Když si uvědomuji, že nemám zapnutý záznam trasy. Rychle to napravuji, s tím, že zbytek si dokreslím doma. V Horní Blatné opouštím pěknou cestu a zapínám vyhřívání rukojetí na druhý stupeň. Teplo doopravdy není a ruce mi začínají chládnout. Povrch cesty se rapidně zhoršuje a musím do stupaček, jinak bych měl přeskládané obratle. Naštěstí to brzy končí a zastavuji u „bývalého dolu Rolava“ (3) (cínový důl). Z oblečení sundávám jen nepromok bundu a jdu se podívat za trosky areálu. Musí se tady opatrně, stačí trochu nepozornosti a hned se může stát malér. Vypouštím drona, důvodem je krásný kolmý záběr na areál s kulatou nádrží. Úkol mám splněný, pokračuji na Šindelovou, aniž tuším, že tady mám bod zájmu. Ne vždy se podívám do itineráře. Takže mě čeká milé překvapení, když se náhle objeví „vysoké pec Šindelová“ (4). Pěkně opravená a má vybudovanou i vyhlídkovou plošinu. Na ní se nedostanu, musel bych si zavolat průvodce. Na to nemám čas, ani chuť. Mně stačí si ji obejít a obletět. S dronem to mám složité, plná baterie je již vybitá a na motorce se mi podařilo dobít jen jednu na 75%. Sláva i za to. Dobíjení na motorce už nepůjde, obě USB místa mám obsazené. Ještě, že mám někdy světlou chvíli a dostanu dobrý nápad. Vzpomněl jsem si, že mám powerbanku, tím je to vyřešené. Pokračuji na Kraslice, mám tady další bod a hlavně se mi objevila benzinka MOL (5). Konečně si dám snídani. Párek v rohlíku a káva nasytí i rozehřeje. Při jídle si vykládám s hodně zajímavým párem starších manželů. Vyrážím a po necelém kilometru stojím u „Kraslických jatek“ (6). Ani neslézám s motorky, jen fotím a poté se otáčím na jejich dvoře. Nyní mám delší úsek bez zastavení a musím přiznat, že si ho pěkně vychutnávám. Provoz mizivý a cesta kvalitní, prostě balzám pro motorkářovu duši. Při příjezdu do Skalné kontroluji, kam mě navigace začne navádět, mám tady bod. Podařilo se mi zaparkovat přesně, kde jsem chtěl. U rybníka se „zříceninou hradu a zámku Starý Rybník“ (7). Je to místo přímo dělané na drona, jen doufám, že mám dostatečně nabitou baterii. Mám a mohu vzlétnout pro pěkný záběr. Místo je to moc pěkné, trochu si tedy odpočinu a zpět do sedla. Čeká mě nejzápadnější místo celého výletu. Jedu do Aše k „rozhledně Háj“ (8). Místo to bude zajímavé, ale někdy příště. Musel bych delší úsek pěšky a vzlet drona je také nejistý, jsou zde školní výlety, i času moc na toto zdržení není. Nakouknu tedy jen na věž z parkoviště a odjíždím. Pro urychlení jízdy do Chebu si nevšímám navigace a mířím tam po hlavní cestě, jenže mě to nějak nebaví a zase se vracím na klikaté. Cheb mě nemile překvapil, jak je zacpaný a neprůjezdný, na tož se dostat v centru k nějakému parkování. Chvíli tady kroužím a pomalu to vzdávám, když vidím malé místečko mezi auty a pěkně zašité. Je to hned pod kostelem sv. Mikuláše. Na náměstí je to kousek a mohu si tak splnit svůj malý sen o prohlédnutí Špalíčku (9), potom kolem Černé věže návrat k motorce. Využívám velkého města, jedu si nakoupit večeři a snídani. (nebude na ubytování) U Kauflandu převládají německé SPZ, je to divné, když máme horší a dražší potraviny. Holt němci, ty nikdy nepochopíš. Chvála za to, že jsem Moravák. Mám před sebou opět delší úsek bez bodů a ještě k tomu musím více do vnitrozemí. Pro motorkáře je to nutnost se zastavit v Bečově nad Teplou (10), zaprvé nevidět „zámek s hradem“ by byla škoda a zadruhé, hlavně se projet po známé a oblíbené cestě motorkářů, zmíněné i BESIPEM. Na hrad vyzraji rychle, vzlétnu dronem, udělá prohlídku a mohu vyrazit. Cesta je pěkně kroucená, jenže povrch už tak luxusní není. To „Buchlovské zatáčky“ jsou mnohem lepší. V půli dojíždím kamion se dřevem a chvíli trvá, než najdu skulinu na předjetí. Potom mě předjíždí němečtí motorkáři. Mají rychlejší tempo a nechci je zdržovat. Můj dojem z této trasy není nijak povznášející, zvláště když už mám za sebou tolik pěkných cest. Jízdu směřuji na Teplou a dále ke „zřícenině hradu Švamberk (Krasíkov) (11). Parkuje se kousek pod vrcholem a musí se jít 600m pěšky. Cesta je uzavřená závorou. Drona sebou neberu, trochu fouká vítr a šetřím si baterii na poslední, přímo dronovací bod. Výšlap mně prospívá, zadek už mě pobolívá a nohy potřebují protáhnout. Když vycházím z lesa, objeví se dvě stavby. Zvonice a kaple sv. Máří Magdalény. Vlastní zřícenina je dál a má na sobě připevněnou kovovou vyhlídkovou plošinu, která umožňuje lepší rozhled do kraje. Ten stojí za to se sem vyškrábat. Příjemně odpočinutý pokračuji dál, i přes klikaté cesty volím přímější cestování pro urychlení času. Za Planou po 21 zamířím přímo na Plzeňskou dálnici a po ní do Rozvadova. Před ním využívám benzinky (12) na doplnění nádrže. Při odjezdu je to hodně komplikované, stojí tady mnoho kamionů a projet mezi nimi se dá snad jen na motorce, což se mi daří. Mířím k poslednímu bodu dneška a jízda je zajímavá jedině tím, že cesta nemá zatáčky a vede rovně až k cíli. Tím je „zámek Diana“ (13) na mírném kopci. Parkuji kousek pod ním, u dřevěné kaple a nechci zbytečně projíždět zákazem. A dělám dobře, protože po vyjití k němu zjišťuji, že má nainstalovány bezpečnostní kamery. Prohlédnu si vše z blízka a po návratu k SUMOKI teprve vzlétám dronem. Využívám do poslední možnosti kapacitu baterie a tím získám pěkné fotky. Zámek je hodně ve špatném stavu, snad se ho podaří opravit. U Krasíkova jsem volal na ubytování, že se objevím kolem 18 hodiny. Abych dostál svému slovu, nikde se nezdržuji a přijíždím přesně v domluvený čas. Po telefonátu, že jsem zde, mi paní za chvíli ukazuje, kde budu spát. Je to po hotelu Aréna druhé nejlepší ubytování. Dokonce mám motorku dobře uschovanou na zahradě pod přístřeškem. Dneska mám najetou zatím nejdelší trasu 344km

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Už asi klasika. V pět vstávám a v šest vyrážím. Najíždím na hodně rozbitou cestu, naštěstí po ránu mám tělo v kondici J a dá se to vydržet. Mít to na konci dne, bylo by to jiné. Občas se mi otevírají pěkné výhledy do kraje, jenže netuším do jakého, vůbec nevím, kde se pohybuji. Kousek před signalizovaným bodem přijíždím v obci Trhanov k zákazu vjezdu. Než stihnu vytáhnout mobil, abych se zorientoval, vjíždí tam auto. Kašlu na zákaz a jedu za ním. Vypadá to, že teprve chystají opravu, nikde není ani kopnuto. Dělníci také v neznámu. V polovině mě navigace vyvádí z uzavírky a již se blížíme k prvnímu bodu. Zastavuji na parkovišti a konečně se podívám, co to má být. Je to pomník Jana Sladkého Koziny (1). Byl to „REBEL“ proti vrchnosti. Že bych tam šel pěšky a neměl záběr SUMOKI s pomníkem, mě moc neláká. A když je tak brzo, není tady ani noha. Objíždím závoru a dojedu si přesně pod pomník. Jdu k památníku a docházím na vyhlídku, z které koukám na Domažlice. Vrací se mi tak vzpomínka na ROH rekreaci co jsem dostal na učilišti. Pro podrobnější vyfocení a prohlédnutí Koziny vzlétám dronem. Výborně strávená půlhodina a mohu pokračovat. A když už mě navigace dovedla přímo do Domažlic, trochu ji zmatu, vydávám se přímo na náměstí (2) se šikmou věží. Jenže volím špatný nájezd a mám vše proti slunci. Žádné otáčení nebude, už toho mám dost a vydávám se dál. Cestou už musím zastavit, čaj chce ven. Nacházím pěkné místo, a když vytahují špunty z uší, už vím, že se tady zdržím. Ten boží klid s trylkování skřivana mě dostalo. Nakonec vytahuji hadry s chemií a čistím i SUMOKI, ať z toho taky něco má. Než vše dokončuji, je další půlhodina pryč. Tímto tempem nedojedu ani do dalšího ubytování. Trochu teď zrychluji, až v Železné Rudě (4) při zahlédnutí benzinky zastavuji na kávu, už je její čas. K dalšímu bodu je to jen 2 kilometry. Je jím nádraží v Alžbětíně (5). Je to spíše drobná zajímavost, přímo stavbou prochází státní hranice Česka a Německa. Když fotím oba znaky, ruším komentovanou prohlídku skupině Němců. Brrrr, nedá se to poslouchat. Pokračuji na Modravu, mám v plánu ji jenom projet. Přece „Policie Modrava“. Jenže cestou přejíždím řeku VYDRA (6) a je jasné, že zastavím. Je to pěkný pohled do koryta plného oblých balvanů. Nesmím to moc přehánět, jinak se nikam nedostanu. Pokračuji a zaujímají mě poutače na Modravský pivovar. Už vím, co budu mít k večeři. Jenže toto není bod v navigaci a hledání je klasické. Čučet na cedule a směrovníky, ty mě přivádí až ke dveřím (7). Aniž sundám helmu, vbíhám dovnitř, jenže trochu bloudím a musím se ptát na cestu. Po koupi piva vyrážím k motorce a zjišťuji, že procházím přímo pivovarem a zázemím personálu. Vzali to na pohodu a odjíždím. Mířím na Volary a to po tak perfektní cestě, že jeden bod míjím a druhý nacházím jako že omylem. Při svižné jízdě se hlavně soustředím na cestu, tím pádem přehlédnu bod zastavení. Jenže tak nádhernou kapličku nejde přehlédnout (8). Zastavuji a po kontrole v mapy.cz zjišťuji, že je to další můj bod zájmu. Je to kaple sv. Anny s křížovou cestou. Měl bych asi zpomalit a více se kochat, jako pan doktor, jenže tak nádhernou cestu je dobré si užít. Další bod opět míjím, ale to už stíhám zaregistrovat. Dokonce se objevuje benzinka, využívám ji k dotankování a otočení správným směrem. Dostávám se na drobný Off-road a zjišťuji, že k bodu se nedá dojet, je to pod zákazovými značkami. Místního pána se dovolím zaparkovat motorku na jeho louce a vydávám se „Dřevěnému srdci Evropy“ (9). Tři mladí turisté, co jsem je před chvílí rušil na motorce, mě vyfotí přímo v srdci. A když vypouštím drona, udělám si další fotku. Ve Volarech mám ještě zastávku u „Menhirů“ (10), jsou trochu mikro, ale co nadělám. Jen pár fotek a mohu pokračovat. Při ranním chystání navigace jsem smazal možnost trajektu a převozů. To jsem asi neměl dělat. Při kombinaci klikatých cest ani nemířím na Horní Planou, kterou jsem chtěl projet. Místo toho v Želnavě sjíždím z hlavní na okresky a přejíždím Vltavu. V Nové Peci si ještě dopřávám dobrou kávu a pokračuji. K mému údivu jsem v Rakousku. Takže k Polsku i Německu ještě toto. Když už jsem tady, krásně si zajezdím na tom kousku, co tady mají. Dokonce se nemusím bát, že pojedu moc rychle, mají tady limit na 100km/hod. Jen musím přiznat, že asi nejsou normální, takový pořádek všude okolo je až nechutný. Po návratu do CZ jsem u Lipenské nádrže. Jede se po krásné, povrchem i okolím, cestě, kterou kazí jen přítomnost cyklistů. V sezónu bych to asi ani neprojel. Ve Frýdavě (11) sjíždím k přívozu, ne abych ho použil, ale jen viděl a natočil si pár záběrů z drona. Je tady hodně cyklistů čekajících na převoz. Mě zbývá už kousek k hrázi přehrady. Byli jsme tady před 30 roky, to drony nebyly, chci to napravit a mít záběr hráze (13). Splněno a už pokračuji na ubytování, s tím, že poslední bod zájmu, nejjižnější bod Česka dneska nedám. Jsem už unavený, pěšky se mi také nechce a v Rakousku už jsem byl. Penzion mám přímo na náměstí Vyššího Brodu, U Candrů. Vybral jsem jej, protože mají parkování na dvorku. Domluva probíhá jen přes telefon a peníze mám nechat na pokoji při odjezdu. Jdu si nakoupit snídani a plním si sen o dobré večeři. Nacházím pizzerii, dávám si hodně pálivou, aby mně chutnalo Modravské pivo ještě lépe. 276km

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Poslední den mého velkého ježdění. Poprvé vstávám na budík v 5 hodin a o půl sedmé již drandím cestu na Český Krumlov. Tím směrem mířím jen proto, že máme pár bodů v Jižních Čechách, které jsou na jednodenní jízdu už docela daleko. Začátek mám vybrán dobře, cesta se příjemně klikatí a povrch není špatný, jen únava už trochu brzdí můj apetit po rychlosti. V Českém Krumlově (1) jen pokukuji po očku na město, nechce se mi tam, stejně už ho prochozené mám. První plánovaný bod je až v Holašovicích, není to selské baroko, to již znám. Než se tam dostanu, je potřeba se trochu probrat, zastavuji na benzině v Křemži (2) a dávám kávu. Když pokračuji, cedule praví, že je to v Chmelné (3) uzavřené, jenže vždy si říkám, nějak se to projede nebo objede. Jenže není neděle a na opravě cesty pracují, nezbývá, než se vrátit a volit jinou trasu. Konečně přijíždím do Holašovic k „STONEHENGE“ (4). Už příjezd je zajímavý, je to celé opáskované a spousty varovných cedulí. Po jejich přečtení jen nevěřícně kroutím hlavou, jak jsou lidé hloupí. Vymyslí ptákovinu, propagují to a potom za to chtějí strašné peníze. Kdyby to bylo něco hodně zajímavého a ceněného, klidně, ale pár šutrů v zemi. To raději dám více benzínu SUMOKI. Pokračuji a dostávám se na náves, zhlédnutí provádím jen ze sedla motorky. Znám to tady, není důvod se zdržovat. Kdysi jsme v TV sledovali dokument „Krajinou domova“, kde nás zaujal zámek Kratochvíle (5). Je to ideální objekt na vzdálený průzkum dronem. A když už jsem tady, je jasné, že ho mám v itineráři. A protože je brzy ráno, předpokládám, že nebude obležený lidmi. To se po příjezdu na parkoviště potvrzuje, nikde nikdo. Vzlétám a z větší vzdálenosti jej obkroužím, abych se nedostal nad něj. Splněno a jedu pozdravit jednu literární osobnost. Cestou k ní si dávám moc příjemnou trasu. Jenže únava po tolika dnech v sedle jde již poznat. Nedaří se mě tolik uvolnit, proto je jízda hodně na pohodu a klídek. Na spěch bude dálnice. Konečně dojíždím do Putimi (6), kde mají onu světovou literární osobnost. Je jím „voják Švejk“ v životní velikosti. A stojí v moc krásném místě u kamenného mostu. Motorku si postavím na focení, než vše připravím, přichází tři starší turisté, poprosím je o fotku a vyhoví mi. Za chvíli se přiřítí školní výlet, naštěstí najdou takový úhel na společné focení, že nemusím SUMOKI ani přestavět. Děcka dokonce chtěli Švejka a motorkáře. Učitel měl více rozumu. Jen co odešli, projížděl další školní výlet na kolech, ti nakonec o toto místo neprojevili žádný zájem. Ještě poslední bod před návratem k domovu. Budu se pohybovat v mě hodně známém kraji. Než se tam dostanu, zastavím se v Týnu nad Vltavou na svačinu s kávou (7). Je na to správný čas. Původní plán byl, že si projedu Tábor, zastavím u kasáren, tedy co z nich zbylo a dojedu si ke „Kozímu hradu“ (8). Jenže navigace je jiného názoru a Tábor mineme. Z parkoviště je to jen kousek, dokonce jsem si vzal drona, i když slyším a vidím letadla. Nakonec zůstal v brašně, pán u vstupu potvrdil, že dneska ani omylem. Procházím si zříceninu a docela zapomínám fotit. Jen pár záběrů na kameru. Při odchodu si příjemně poklábosím v kase s výběrčím. Ani nechtěl tolik, co vydřipeněženku v Holašovicích. Trasu domů mám naplánovanou přes Třebíč a Ivančice. To nakonec ruším. Zadávám přímo domů, rychlou a s dálnicí. Než se k ní dostanu, musím po hlavním tahu na Humpolec, je to ucpané a hodně předjíždím. Je to nerozum, protože ušetřený čas stejně strávím v Humpolci na benzině. Musím dotankovat, SUMOKI je trochu nenažraná. Najíždím na „cestu co zastavila USArmy“, zapínám tempomat a snažím se přežít ten zmatek. Před Brnem to houstne, a také toho začínám dost. Sjíždím u Velké Bíteše, jenže trochu to spletu a místo na Tišnov zase směřuji na Brno. Naštěstí to tady má trochu více projeté a vím, jak se z toho dostat. Přes Veverskou Bítýšku na Blansko. Nedat si Šebrov je škoda. Je to pomalejší, provoz není na rychlé svezení. O kolonách v Kuřimi ani raději nepsat, ty mě tak unavili, že si dávám další kávu. Z Blanska na benzinku do Vyškova dojedu už i poslepu. Jen cestou byl jeden drobný zádrhel, podařil se vyřešit bez kolize a to je dobře. Trochu odpočinutý, opět volím dálnici, jen na Zlín je to pohodovější. Závěrečný úsek vyzkouším novou do Martinic a poslední úsek přes Fryšták je opět v koloně. Tělo už protestuje a jsem rád, že po 17 hodině parkuji. 479km

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Dneska není o čem psát. Potřebuji zajet k rodičům. Jen vybrat motorku, padlo to na BONNIE, když jsem ji teď tak zanedbával. Cesta je tolikrát popsána a projeta, že už nic nevymyslím. 203km

 

Za servismanem kvůli elektrice pro navigaci na BONNIE a za Tomášem na pokec. Během zpáteční jízdy se opět začal ztrácet výkon nad 3000ot/min. Čeká mě jízda do Olomouce. Snad zase pomůže reset, jsem jen zvědavý, jestli tam nebudu jezdit 10x do roka. 94km

PS: po konzultaci se servisem bude BONNIE na pozorování, musím vyřešit návrat z Olomouce bez motorky.

 

Konečně zase na delší jízdu a ještě k tomu na Slovensko. Těším se a ráno to je na budík. V 5 hodin, za hodinu vyjíždím směrem na Brumov. Je to má oblíbená cesta na Slovensko, z Horní Lideče ji fakt nemusím a na Bytču je to už zajížďka.  V Dubnici nad Váhom najíždím dálnici a uvědomuji si, že teplo vypadá jinak. K tomu samozřejmě nepřispívá ani teploměr na motorce. Žilina je pořád nějak prokletá, bez navigace bych tam snad ani nevjel, poté byla nutnost zastavit na benzince (1) a výjezd je to samé, jako vjezd. Konečně jedu za Žilinou, koukám po fabrikách a hlavně, jak se začíná lidem na Slovensku dařit. Hodně se opravují domy a hlavně i staví nové. Cestu do Terchové opouštím za Belou a mířím na Starou Bystirci. Je to vlastně jízda jen spojenými obcemi, co tak nesnáším, dneska je mi to jedno. Koukám, jak si místní žijí a opět se to potvrzuje, že se jim daří. Ve Staré Bystrici parkuji kousek od orloje (2), kavárna tady má stolky ve stínu, to bych nedal. Jdu před orloj a usedám ke stolku se sluníčkem v zádech. To je mnohem příjemnější. Káva je výborná, cenu už neposoudím, dlouho jsem si na Slovensku nedával mimo benzinku. Fotím a natáčím orloj, je čas vyrazit. Zatím jen otevírám na bundě ventilaci. Přes dědiny jedu v době, kdy končí bohoslužby. Takže u každého kostela zpomaluji, někteří starší řidiči moc nehledí při vyjíždění na cestu. Za Vychylovkou konečně pořádná motorkářská cesta. Náramně si ji vychutnávám, jen v polovině to musím přerušit, mám tady zajímavý bod. Je to „Hojdačka pod Mrvovou Kykulou“ (3). Parkuji trochu ukrytý od cesty a k houpačce je to jen 150m. Nádherné místo, tak jsem se tady rozdováděl, že ztrácím pojem o čase. Houpání bylo super, jen strach, že praskne lano nebo ukotvení a skončím v houští, mě brzdil od divočejší jízdy. Našel by mne zde maximálně medvěd. U motorky sním pomačkané banány a vyrážím na Oravu. Do Námestova je to na pohodu, provoz pořád nedělní a ranní. Do Klinu je to již horší, ale je to kousek, dá se to vydržet. Jedu totiž k soše „Krista“ (4). S Evou už to máme za sebou, jen si to opakuji a chci záběr z dronu. Na místě je lidí jako much a pro start volím spodní parkoviště. Ani neletím moc blízko, nechci rušit bohoslužbu. Vracím se do Námestova a kolem Oravské přehrady přijíždím k hrázi. Opět zastavuji na drona, jen létám opatrně, nad vodu se mi moc nechce. Do Podbiel to ještě znám, Tady se odbočuje na cestu do Liptovského Mikuláše. Je to jedna z mnoha perfektních tras na Slovensku. My ji známe jen po rozcestí nad Hutami z Liptovského Mikuláše. Ještě než na ní pořádně vyrazím, zastavuji u „Františkovi huti“ (5). Nesmí se dojet až k ní, nemohu tedy fotit SUMOKI. To nevadí, prolézám zřícenou stavbu a vypouštím drona. Konečně vyrážím a dlouho si užívám jízdy bez aut, ty dojíždím až v Zuberci. Předjíždím je nahoře u rozcestí, to je tak jediné místo, kde se dá. Dolů to mám zatím bez aut, jen vepředu občas jedno zahlédnu. I při mé klidné pomalé jízdě ho dojíždím, nakonec se podaří předjet, a k Liptovské Mare to mám jen pro sebe. Cestu do Ružomberku nemá cenu ani zmiňovat, nebetyčná hrůza již mnoho let. Odbočuji na Donovaly, dlouho jsem ji nejel a chci si to zopakovat. Jen dělám zastávku na výměnu baterií a trochu si odpočinout, hodlám dojet až do Turčianských Teplic. A ještě se mi daří na semaforu předjet celou kolonu, celou cestu až nahoru pusto prázdno. Jen nahoře mám smolíka, najeli přede mne dvě auta. To první bylo čiré zoufalství, Ty nejhezčí zatáčky se jeli max 50km/hod. Nakonec jeden úsek na předjetí je a dolů ke křižovatce u Harmance opět volno. Šturec jezdím docela rád, i přes pád v 2018. Jen je to opatrnější. Nechávám předjet divočejší motorkáře a svým tempem vyjíždím nahoru. Trochu mě trápí „háďata“ na cestě, pneu co mám na SUMOKI je na ně citlivější. Za to ale vím, co se pode mnou děje. Dojíždím jedno auto a to po pár zatáčkách předjíždím. Až dolů mám zase dvě před sebou, drží slušné tempo, není důvod předjíždět. Dojíždím za nimi až k benzině (6) v Turčianských Teplicích. Tady vypínám kamery a ruším další natáčení. Dávám svačinu a nakonec si příjemně pokecám s Polákem, co přijel na červeném V-Stromu 1050 (2023) Na Nitranské Pravno nic nevymyslím, až tady mohu vyrazit na Čičmany nebo Bojnici. Dneska vyhrává Bojnice. Z ní je cesta motorkářský balzám, tedy, když není moc aut. Dneska se zadařilo a je jich jenom hrstka, co se dá rychle předjet. V Ilavě sjíždím na dálnici a vracím se tak do Dubnice nad Váhom. Už mě začínají chytat křeče do noh, dostávám nápad. Zkusím, jestli nejsou slovenští přátelé doma (7). Mám obrovskou kliku, jsou nachystáni vyrazit na své latifundie a poslední cigaretka je zdržela. Příjemně si poklábosíme a mě přestávají bolet nohy. Po půl hodině pokračuji již domů bez jakékoli zastávky. Celou hodinu a musím říci, že mě zadek už při dojezdu bolel slušně. Ani se nedivím, mám v něm 551km

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Dneska krátká jízda na BONNIE, zrovna jsem vyzkoušel, jestli jede normálně. A jede, i tak mám na zítry domluvený servis v Olomouci. Krátká byla z jednoho důvodu, konečně mi servisman namontoval napájení navigace. Budu moci vyjet i trochu dál a do neznámých končin. Například Žiliny. 49km

 

 

 

 

Odvážím BONNIE do Triumph Olomouc, aby se zjistilo, proč strácí výkon. Cestou tam jela jako mladice, ale po otevření pravého kastlíku a rozhýbáním všech konektorů, se na zkušební jízdě opět chovala špatně. Zůstává v servisu na vyřešení problému. 102km

Na zítra je v plánu výlet s Evou. Jedu si doplnit nádrž a koupit do Slušovic motorový olej na doplnění, přibírám ještě mazivo na řetěz, abych využil roční 10% slevy. A při tom ještě přetočím 6000km na tachometru. U SUZUCATI by to znamenalo servis. 36km

Po dlouhé době mě Eva řekla, chtěla bych se projet na motorce. Protože je BONNIE v servisu Olomouc, zbývá jedině SUMOKI. Kam vyrazit? Je to jasné, že jediné místo po úmrtí Erinka bude Vítochovský kostelík. Naplánoval jsem to do navigace s tím, že stejně pojedu, jak bude potřeba. Vyrážíme před devátou na Kroměříž a Zdounky. Za nimi jsem to nechal na navigaci a už jsme jinde, než jsem chtěl. Nic se neděje, jak se dostat do Vyškova na MOL vím (1). Tady jen odpočinek a pokračuji na Račice, Křtiny a Olomučany projet si Šebrovské zatáčky. Mám před sebou auto, jede docela svižně a tak ho nechám být. Je čas kávy, mám nápad, v Lipůvce je cukrárna a tam si ji dáme. Jenže smolík, otevírají až za hodinu. Nezbývá, než dojet do Tišnova na oblíbený Orlen (2) a dát si ji tam. Jako obvykle tady nejsme sami, takže máme možnost dát i small talk. Potřebuji se dostat do Bystřice nad Pernštejnem, spodní cestu přes Doubravník nemám moc rád, za to tu horní přes Olší směrem na Nové Město na Moravě, tu přímo zbožňuji. Jenže odbočení do Bystřice není možné, je tam uzávěra. Mně to nevadí, když pojedu dále, dostanu se na cestu Nové Město – Bystřice. I tady mám smolíka, zase uzavřeno. Takže vlastně míjíme možnost dostat se teď do Vítochova. Protože máme zastávku i v Jimramově, nic se vlastně neděje. Jenže i tady nastal zádrhel, oblíbený bufet (3), je dneska zavřený. A hlad se už dostavil. To nám tak kazí náladu, že opět nenavštívíme „hrobku rodiny Belcredi“.  Z Jimramova se už hodně dlouho (snad 3 roky) nedá jet přímo na Bystřici (uzavřeno Unčín – Dalečín), musí se to objíždět přes Ubušínek. V Dalečíně míjíme restauraci a to prázdnou, obracím se a jedeme na oběd. Dáváme Birell s ostrou pizzou (4). Pokecáme s hospodskou a jednou cyklistkou, co sem zrovna dorazila. Bříška plná a vyrážíme konečně do Vítochova ke kostelu sv. Michaela archanděla (5). Je to naše hodně oblíbené místo na vzpomínání, na ty co už nejsou mezi námi. Původně jsem měl jet z Jimramova na Bystrou, jenže máme to tak zamotané, že musím navigaci celou přenastavit.  Stejně ji budu potřebovat až za Vírem. Z Bystřice na Vír je cesta parádní, klikatá, jenže dneska ucpaná. Musí se tady konat nějaký velký koncert. Aut a chodců v cestě mraky. Za Vírem už spoléhám na navigaci a ta nás navede přesně na Bystrou a do údolí Křetínky, které nás přes Svojanov dovede do Letovic. Už se mně moc nechce po okreskách a volím na Boskovice hlavní trasu do Brna. Na Orlenu (6) si upravíme oblečení, už je hodně teplo a mít ještě termo není zrovna ideál. Na Prostějov také nic nevymýšlím a jen se z Protivanova kocháme pohledem na krásu, která se před námi otevřela. Celá Haná a okolní hory jako na dlani. Před Prostějovem zastavuji na EuroOil (7), dotankuji a dáváme kávu. Není nejlepší, ani nejhorší. Do města se mi nechce a z poslední jízdy tady (BONNIE) vím jak ho objet a dostat se na Mořice. U nich najíždím na dálnici, únava už začíná být znát, potřebuji trochu dáchnout. Až do Martinic na pohodu, tady zase dostávám chuť na pár zatáček a vybírám proto cestu přes Rackovou. Před půl šestou jsme doma, kde nás nevítá štěkot a vřelé mazlení.   373km