Ráno vyjíždím v 6 hodin do zamračené oblohy, z které občas vypadává déšť. Do Bzence frčím po dálnici a potom na Vacenovice - Hodonín - Břeclav. Zde tankuji kousek před hranicemi. V Rakousku kroutím hlavou nad ohyzdným lesem větrníků. Zastavuji kousek nad Neziderským jezerem, největším v Rakousku, na malou svačinu. Cesta sem byla docela nuda. Poté se začíná silnice zvedat do kopců. Mám tak možnost si dát pár dobrých zatáček. Při tom se mi otevřel daleký výhled do kraje. Zdravím projíždějícího motorkáře, který se otáčí a přijíždí zjistit, jestli něco nepotřebuji. Pokouším se o small talk, ale jde to ztuha. Krajina je v této části Rakouska docela pěkná. Hranice překračuji u Murecku a v Lenartu zajíždím na benzinu, kde tankuji 16 litrů. Potom přímo přes centrum Mariboru do Slovenské Bistrice, kde si dávám první slovinskou kávu. Kousek před ubytováním v Dobrně mě Tereza vede fantastickými okreskami. Ubytování se mi daří domluvit pomocí překladače v mobilu. 525 km

 

 

 

 

Vstávám v 5 hodin a načítám předpověď počasí. Původní itinerář na dnešek směřoval na jih od ubytování. Jenže tam slibují oblačnost s občasným deštěm. Proto volím plán na třetí den, to znamená sever. Vyrážím bez snídaně, na ubytku není kuchyně. Hned po pár kilometrech stojím u prvního bodu, jímž je hrad Lemberg. Je zataženo a nepatrně mží. Než vytáhnu drona, přijíždí auto přímo k bráně hradu. Pro jistotu se jdu zeptat, jestli mohu létat s dronem. Pán s tím problém nemá a vyzvídá, odkud jsem. Kostrbatě se domlouváme a poté odjíždí. Postačí mně pár záběrů pro video a nějaká ta fotka, to se podařilo a mohu jet dál. Při projíždění obce se zastavuji v marketu a kupuji si snídani i svačinu. Když později jedu pořád po hlavní, trochu mě to zaráží. Kontroluji Terezu a bingo, vynechala jeden průjezdný bod. Takže ho mažu a pokračuji. Během chvíle se ocitám na šotolině a vyjíždím k hradu Konjice. Nikde nikdo, projdu si zříceninu a vypouštím drona přímo z prostředka areálu. Po zvládnutí šotoliny i dolů, z čehož mám vždy nepěkné šimrání v žaludku, mě konečně čeká první pořádné klikaté svezení ve Slovinsku. Vyrážím ke známému lyžařskému středisku Rogla v 1500 m n.m. Zapínám proto obě kamery a perfektně si to užívám. Cestu mám jen pro sebe. Doma jsem si sliboval, že budu natáčet sebe při průjezdech, které umí video oživit. Nějak na to nezbývá čas. Když jedu, tak jedu. Nahoře je docela chladno, ani nesundávám bundu. Jdu se podívat na „Stezku mezi korunami stromů na Pohorje“. Chtějí za ni 16€ a ještě bych se tam mačkal se školním výletem. Atrakci rád vynechám a jdu pěšky k rozhledně necelé dva kilometry odtud. Cestou si fotím zajímavý kostelík Proměnění Pána Ježíše Krista a už stojím pod rozhlednou. On je to vlastně vysílač. Schody mají lepší časy dávno za sebou, snad vydrží. I přes nepřízeň počasí je seshora slušný rozhled. Potvrzuje se, že na jihu dnes převládají mraky. V dáli jdou vidět Savinjské Alpy. Vidím to samé jako ze „stezky“ a mám to zadarmo☺ Jen pochod v motobotách je opruz, přesto se cestou zpět podívám na místní atrakce. I na drona došlo a zaletím se podívat nad „stezku“. Pokračuji a najíždím na šotolinu. V jednom místě zrovna usazovali skruž v polovině vozovky. Chvíli čekám a koukám, jak jim jde práce od ruky. Poté opatrně projedu a mohu zvesela pokračovat v tréninku jízdy na šotolině. Chvíli odpočívám ve vracečce a vtom se z kopce řítí kamion plný dřeva. Ani na motorce bych to tak rychle nedal. Po dojetí na asfalt zklidním rozbušené srdce a pokračuji údolím řeky Drávy, přitom zahlédnu šipku k jezeru. V mapách.cz nacházím nějakou vodní plochu na hranicích s Rakouskem. Vyrážím a docela se mi daří, jen občas přepínám na opatrný mód, na znečištěné vozovce to jinak nejde. V Rakousku se nahoře otočím, nafotím jezírko a zase frčím dolů. Pokračuji údolím na Dravograd a když míjím hráz elektrárny Vuhred, zastavím si na foto. Řekou se valí hodně vody, má pořádný švuňk. Noční vydatný déšť se projevil. Těsně před Dravogradem vidím na druhém břehu zájmový bod. Měl jsem k němu dojet jinudy, ale Tereze je to jedno. Přijíždím k zámku Bukovje, chci zde jen fotit a dát si pauzu. U zámku stojí samohybný protiletadlový kanón, přidám si ho též do alba. Další bod mám až za 40 minut. Je jím jeskyně „Huda luknja“, kterou vyhloubila řeka Ponikva. Protože je přímo u hlavní cesty musím přetrpět jízdu v koloně aut. Přístup je jen pěšky, na motorce nelze. Naštěstí je to pouhých 350m. Po prohlídce odjíždím v pomalém tempu, má zde být nějaký vodopád, ale když ho spatřím, mohu klidně zrychlit, aniž se u něj zastavím. Čas mám výborný, dostávám nápad. Dávám Tereze klikaté cesty a nestačím se divit, kudy mě vede. Je to tím, že obydlí místních jsou roztroušená po krajině a vždy k nim vede nějaká cesta. Občas si dám i off-road. Je to docela zábava. Na ubytování přijíždím v 15:30. 188 km

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Vstávám na budík v 5 hodin a v 6:15 vyrážím do chladného rána 9°C. Po kontrole počasí přehazuji nedělní jízdu na dnešek. Tím pádem jedu na Velkou Planinu, kde budu hodně chodit pěšky. V Gorici tankuji 13 litrů a až do Luče neopouštím hlavní cestu. Naštěstí už za Juvanje je hustota provozu tak malá, že se dá jet docela svižně. Málem bych zapomněl zapnout kamery. Napravuji to na pěkném místě u řeky a pokračuji. V Luče odbočuji a koukám, že na této trase následuje po 9 km uzavírka. A k mému prvnímu bodu dneška je to 8,7 km. Takže jedu a nějak se to vyřeší. Tereza mě přivádí do míst, kde by se měl nacházet vodopád Repov. Jenže terén je poničený zčásti těžbou dřeva a zčásti přívaly vody, patrně z jarního tání. Podle fotek by měl být vodopád poměrně vysoký a lézt by se mělo po dřevěných nášlapech. Ale nacházím jen jakési malé nic a o přístupu si mohu nechat jenom zdát. Vypouštím drona, že bych se podíval přes něj. Vypadává však satelitní signál a dron stávkuje. Proto vše ruším a vracím se k motorce. Když už jsem dojel až sem, jedu prozkoumat uzávěru. Protože návrat je na hodně dlouhé lokte. Cedule tady jsou. Cesta ale vypadá dobře, tak se uvidí. V jedné zatáčce potkávám hasiče, ti v klidu počkají, až se protáhnu a nijak nedávají najevo, že tady nemám co dělat. Cesta je nová, ale bez dělníků. Nakonec se dostávám až na odbočku k Velké Planině. Po pár kilometrech na slušně uježděné šotolině se ocitnu na parkovišti, které jsem si vybral. Dál už se oficiálně nesmí, i když cesta pokračuje. Parkovné se má platit pomocí SMS, což se mi nedaří. Bodejť by jo, když to mám v app zablokované. Jiná možnost platby není a zápasí s tím i místní. Převleču se a vyrážím, snad to dobře dopadne. Čeká mě hodina chůze na Velkou Planinu. Cestou už se rozhlížím po okolních krásách a nemohu se jich nabažit. Při parkování jel kolem traktor s vlekem plným krav. Tady na planině se jen tak volně pohybují. Jsou to kompletní stáda i s býky. Už cestou narážím na první stavení v typickém slohu této oblasti. Těším se, až uvidím seskupení dalších na Velké Planině. Jako první mne zaujal kostelík na kopci, je úžasně fotogenický. Poté sestupuji níže a objevuji bufet. Káva je jistá. Mám pocit, že těch pár lidí, co se zde pohybuje, jsou samí Češi. K jedněm si přisednu a povídáme si. Dostali pobyt na Planině k 50tinám. Také se dozvídám, že vodu na pití si musí donést a na spotřebu místní dešťové mají denní limit kontrolovaný měřákem. Po rozloučení vyrážím k nejvyššímu vrcholu, nacházejícímu se u lanovky. Už z dálky vidím, jak se sem od ní hrnou davy. Strana s lanovkou je hodně prudká, dobře jsem udělal, že jsem zvolil příchod z druhé strany. Pohled na Savinjské Alpy je tak úchvatný, že cvakám fotky jak Baťa cvičky. Musím nějak zprostředkovat tu krásu Evě domů. Kousek pod lanovkou stojí stavení k pronajmutí. Celou Velkou Planinu jsem si v klidu obkroužil a pomalu se vracím k SUIMOKI. Zjišťuji, že můj odhad stráveného času zde byl docela přesný. Vše mi zabralo 4 hodiny. Pro sjíždění dolů nevolím cestu se zákazem, ale mířím na Kamnik. Tím pádem celé pohoří, kde měl být vodopád, si pěkně objedu. V Gornjim Gradu mám průjezdný bod kousek za křižovatkou, jakmile ho minu, vrací mě Tereza zpět na hlavní cestu, má nastavenu nejrychlejší trasu. Proto přepínám na klikaté cesty a uvidím, co se bude dít. Zatím je to na pohodu, projíždím rovinu se zemědělskými usedlostmi. U jedné mají pěknou stodolu, o které se zmínil Teodor Marjanovič v dokumentu V karavanu po Slovinsku. Ještě doladím oblečení a pokračuji. Díky přepnutí stylu trasy se dostávám na velmi úzké a klikaté cesty. Jedu na dvojku nebo trojku, vyšší rychlostní stupeň není kde zařadit. Příjemná zábava až na ubytování. 147 km

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Ráno jako přes kopírák, v 5 hodin budík a chvilku po šesté vyrážím. I trasa je zatím stejná jako včera. Jen jsem si na ni zadal dva body na prohlédnutí. První má být zámek s pěknou vyhlídkou. Uvažoval jsem nad dronem. Jenže po příjezdu je kolem shluk lidí, chystají se na nějaké trhy. Rychle se otočím a pokračuji. Ke druhému bodu musím zajet kousek mimo trasu. Má to být popraviště s názvem „Gavge v Homu“. Tereza bod míjí, nic nikde nevidím. Zastavuji a kontroluji mapy.cz. Je to někde v lese. Nakonec vstup nacházím a daří se mi dojít až k cíli. Vše si zdokumentuji a mohu se vrátit na trasu. V Luče opouštím včerejší cestu a jedu do neznáma, směrem na Solčavu. Před výjezdem nahoru do hor si chci prohlédnout místní kostel, jenže není kam upíchnout SUMOKI. Ruším prohlídku kostela a vyrážím prudkou klikaticí se silničkou vzhůru na Solčavskou panoramatickou cestu. Před vrcholem se asfalt mění na šotolinu a jdu do stupaček. Vím, že se mi mají otevírat nádherné výhledy na Savinjské Alpy, ale takovou krásu a intenzívní zážitek jsem doopravdy nečekal. Jízda není vůbec plynulá, protože na každém možném místě zastavuji. A už vidím i kostelík sv. Duha. Než se k němu dostanu, zastavuji dvakrát. Nakonec parkuji pod penzionem Strevc Selišnik. Venku sedí paní, nelením a jdu škemrat o kávu. Máme zavřeno, zní krutá odpověď. Tak zkouším hrát na city, že jsem si na tuto krásu přivstal, jedu z dálky a potřebuji se trochu probrat. Hurá, káva bude. Zatím si jdu nafotit a natočit kostelík. Po kávě se ptám, jestli mohu vypustit drona. Souhlas udělen. Druhé hurá a okamžitě to uskutečním. Vše splněno a pokračuji dále. Opět to není plynulé, zase u všech vyhlídek stojím. Při jedné zastávce se z protisměru přiřítí skupina motorkářů, podle SPZ z Česka. Ty tedy výhledy vůbec nezajímají, jen se seskupili a už mažou dále. Stejně na ta panoramata mají špatný směr. Zdaleka nejlepší je projet cestu ráno od východu na západ. Pro Terezu jsem si jednu z nádherných vyhlídek i naplánoval. Když k ní doputuji, stojí zde dodávka s rakouskou SPZ a řidič relaxuje dole na lehátku, které k tomu přímo vybízí. Chvíli zde pobíhám a nakonec poprosím o fotku. Z této vyhlídky se dá dohlédnout na silnici v Logarském údolí. A mám to za sebou, jsem na cestě k Pavličevu sedlu, dnes jedu na druhou stranu. Do sedla mě to čeká pozítří. Při vstupu do údolí zaplatím mýtné a hned za závorou se pokouším nastavit drona na sledování motorky. Nedaří se, nesleduje mne, ale každého přicmrndu, co projede kolem. Akci ruším a pomalou rychlostí 50 km/h vyrážím. Platí v celém údolí. Na závěrečné smyčce hledám místo k zaparkování, to se mi po dvou objezdech podařilo. Rychle do turistického a už spěchám k mému prvnímu pořádnému vodopádu, jímž je RINKA. Celá tato část koryta je hodně zdevastovaná přívalovou vodou. Po jednom kilometru jsem u cíle a musím říci, že je to paráda. Napřed si vylezu k boudě, kde opět vyškemrám fotku a potom zamířím přímo pod vodopád. Zvedá se silný vítr a vodní tříšť mne celého promočí. Je to příjemné, teplota už není nejnižší. Chvíli si pěkného místa užívám, než vyrazím zpět. Po jedenácté opouštím parkoviště a mířím zase do Solčavy. Ještě jednou se snažím najít rozumné parkování u kostela. Nikde nic. Takže budu pokračovat, a to opět stejnou cestou jako ráno vzhůru do hor. Nahoře se místo na Solčavskou panoramatickou vydávám doprava na východ. Celá tato trasa má být šotolinová. Ještě dvakrát zastavím kvůli výhledům a už se plně soustředím na jízdu. Do kopce je to OK, ale z kopce a při prudkých zatáčkách se trápím. I tak si nacházím místo na natočení průjezdu na motorce. Tak nějak ukolébán špatně odhadnu jednu zatáčku a hned nastává malér. Klika byla, že měli na okraji nahrnutý val, o který se zastavuji. Čelist mi spadla údivem, když se v protisměru vyřítil GoldWing, MP3 od Piaggia a další čtyři motorky. Jen jedna z nich byla cenduro. Po najetí na asfalt si vše vynahrazuji fantastickou porcí zatáček, kterou bych u nás těžko hledal. Radost končí najetím na hlavní, která mě přivede až na ubytování. 184 km

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Chtěl jsem se vyspat, ale zvoník v kostele byl proti. V 5:30 budíček. Teplota při vyjíždění už začíná být příjemnějších 19°C. Žádné termo, jen bavlněné triko a do kufru letní. Na dnešní den mě zbyla trasa prvního dne z itineráře. Budou to samé hrady na jih pod Celje, přímo ve městě mám hned první. Průjezd městem není záživný a u hradu parkuji v 8:20. Nikde ani noha, po ověření otvírací doby, která je v 9 hodin, vypouštím drona. Chvíli po přistání přijela obsluha hradu. Vyšlo to skvěle. V domnění, že následující bod na trase je průjezdný a na jiný hrad mám ještě čas, jsem lehce v šoku, že najednou vyjíždím k dalšímu hradu. Takže mně chybí příjezd v kameře. Hrad nad městem Laško je vlastně restaurace, která otevírá v odpoledních hodinách. Jenže aut zde parkuje hodně a nevím, jestli některé nepatří majitelům. Proto zatím jen fotím a natáčím. Dveře jsou na zámek, pro jistotu se vydávám trochu dál od hradeb. Při tom narazím na kluka, který pročesává svého psa. Při mých neznalostech jazyků mě udivuje, jakou mám odvahu navazovat řeč. Je to krkolomnější, ale pomocí mobilu se nakonec domlouváme. Předvádím mu vzlet drona a letím si pro pár záběrů. Moc se mu to líbilo a hned vyzvídá cenu. Rozloučíme se a pokračuji k dalšímu hradu nad Sevnicí. Ten je velký a dobře udržovaný. Má pěknou polohu, na drona ideální, jenže je otevřený a potuluje se tady hodně lidí. Hlavně z Třemošic. Tamní dobrovolní hasiči vyrazili na dovolenou služebními auty. Proto vím, odkud jsou. Cestu, kterou projíždím, si moc pochvaluji, vede krásným údolím a není na ní provoz, mohu se plně věnovat přehazování motorky zleva doprava. Vtom se přede mnou na obzoru vyloupne zřícenina hradu. Kouknu na Terezu a hle, je to můj bod. Nikde zákazy a najednou stojím přímo nahoře před hradní bránou. Super. Všude klid a blíží se poledne. Dobré načasování, protože přes zvonění zvonů nebude slyšet bzukot letícího dronu. Je to poslední hrad, nyní mě čeká jen super poježdění v zatáčkách. Jen to musí Tereza nějak zvládnout, aby mě na ně dostala. V jednom místě je tak zmatená, že si vše kontroluji v mapách.cz a jedu chvíli podle nich. Zakrátko se chytla a už je to bomba. Dobře se mi jezdilo. Před Dobrnou jsem docela včas a s Evou jsme se včera bavili, že je zde zajímavý vodní mlýn. Zadávám ho do trasy a jedu k němu. Parkování mám přímo u někoho na dvorku. Majitel se ani nevzrušuje, jen na sebe kývneme a jdu se podívat na Vovkov mlin. Na drona se neptám, abych moc nedráždil. Stáří mlýna je asi 400 až 450 let. Je to poslední ze 7 původních mlýnů v „Dolině mlinov“, který je plně funkční a občas mele obilí. A to je poslední místo v této pěkné části Slovinska. Zítra se přesouvám pod Triglavský národní park. Dávám si na večeři ostrou pizzu zalitou Budweiser Budvarem. 177 km

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Vstávám ve 4:30 a v šest vyjíždím do chmurně zamračeného rána, dokonce i pár kapek padá a uvažuji, jestli obléct nepromok. Pohled na meteoradar mě zklidní a pokračuji již projetou cestou na Pavličevo sedlo (1339m) za Logarským údolím. Zde teprve zapínám kamery. Nahoru vedou dost utažené zatáčky se svodidly, na rakouské straně se s tím tak nemazlí a svodidla chybí. Občas mě pohled dolů přitlačí až do protisměru. Jsem najednou úplně zatuhlý z toho, jak se mi hůř projíždí zatáčky, a musím si pořád říkat, uvolni se, uvolni se. Jakmile najedu na hlavní cestu z Rakouska do Slovinska, na opatrnost zapomínám a v jedné zatáčce s tím mám trochu problém. Ještě, že je provoz tak malý. Nahoru na hranice (Jezerský vrch 1215m) dojíždím už zklidněný a hlavně spokojený. Sjíždění do Jezerska není až taková radost, cesta už má něco za sebou a motorkou to hodně pohazuje. U cedule vítající v Jezersku zastavuji a porovnávám aktuální pohled s perfektním záběrem na fotografii. Holt výhledy, na které jsem se těšil, dnes nebudou. Takže u Planšarského jezera, které je coby kamenem dohodil, jsem vcukuletu. Aspoň kávu bych si mohl vyškemrat. Jenže než zaparkuji, číšník na ceduli píše, že je dnes zavřeno. Ani na to nepotřebuji překladač. Fotím záběr na hory, které nevidím, a na drona tím pádem kašlu. Kousek odtud je „Izvir Jezerska Slatina“. Je to minerální pramen se zajímavou chutí a originálním vývodem. Než stihnu vše zaznamenat, přijíždí karavan s českou SPZ. Prohodím pár slov s mladou rodinkou a upozorním je, že vzhledem k počasí dnes Velká Planina asi nebude to pravé ořechové, takže by si tu zajížďku ani neměli dávat. Než opustím Jezersko, čekají mě dva kostely. Jeden nový a druhý mnohem starší. Při projíždění kolem prvního usuzuji, že nemá cenu ani zastavovat a raději přímo mířím ke sv. Ožbaltovi. Stojí na krásném místě, jen si musím dávat pozor na hafana za plotem. Pořád na mě štěká a doráží. Všiml jsem si, že majitelka statku vyšla na zápraží, jdu se zeptat na drona. Nepovoluje ho, vše kolem je soukromé a netouží po zveřejnění. Takže dělám jen fotky a záznam na GoPro. Nyní mě čeká sjezd z hor do nížiny k městu Kranj. Je to nečekaně super svezení údolím řeky Kokra, dost si ho užívám. Jakmile je přede mnou rovina, hledám nějakou kafírnu, kterou nacházím hned vedle benzinky. Při popíjení koukám zpět na hory a zaujal mě tam kostelík. Jenže přístup je možný jen po lesních cestách a v tom mokru to doopravdy nedám. Nyní musím přetrpět objezd Kranje, při kterém si všímám na jednom z kopců nad městem kostelíku sv. Jošta. A jakmile se Tereza odváží šplhat do hor, rychle si zkontroluji, jestli to není daleko na vyjetí. Není, po dvou kilometrech stačí odbočit a je to. Stoupání je tak prudké (značka 15°) a klikaté, navíc se zaneřáděnou vozovkou, že vše jedu na dvojku. Oblačnost se už trochu roztrhala a je odtud hezký výhled do kraje. Drona nedávám, stojí zde vysílač a s tím bývá problém. I v hospodě je docela rušno. Při návratu mě na křižovatce minuli dva motorkáři. Ani je nestihnu sledovat, jak švihají. Nakonec je dojíždím u zákazové značky. Už tady stojí dva Němci s motorkami a řeší kudy dále. Jdu se podívat, jak daleko je to bagrem vyhrabané, moc ne, jen 150-200 m, ale je to silně načechraný písek s velkými kameny. Už se chystám otočit, ale všimnu si, že mladí se s tím nemazlí. Našli průjezd přes zahradu vpravo stojící chalupy. Ihned nasedají a jsou pryč. My starší na to jdeme opatrně a Němci ještě více. Ti na zahradu ani nevjedou a prodírají se kolem výkopu a plotu. Jakmile vyjíždím na asfalt, z protější strany se vynoří další 3 motorkáři. Ukazuji, kudy projet. Chudák majitel, až přijde z práce a zjistí, jak má zoranou zahradu. Opět mě čeká výjezd do vesničky ke kostelíku sv. Tomáše. Obdivuji, v jakých kotárech jsou zde postavena obydlí. U jedné chalupy zastavuji, dál je umístěná kláda a upozornění, že se má chodit jen po vysečeném, protože pozemek je soukromý. Foto a záběry Gopro mám hotové. Pro jistotu se dobývám do chalupy, ale nikdo není doma. Dron je tedy ve vzduchu. Jsem zde v poledne a opět zvoní zvony. Perfektní je, že i z okolních kopců se nese hlas zvonů z dalších kostelíků. Je úžasné se do vyzvánění zaposlouchat. Kvůli krásné atmosféře se zdržím trochu déle. Pokračuji a ještě mě čeká poslední kostel, spíš kostelík. I k němu opět šplhám. Příjezdovka je nádherná, doufám, že to vynikne i na kameře, kterou mám na helmě. Parkuji přímo u něj a opět fotky a točím na Gopro. Dron mě láká moc, ale je zde statek. Takže jdu na ptaní. Jediný, kdo mě vítá, je velký, smradlavý a hrozně mazlivý pes. Teď nevím, z čeho mě smrdí ruce, zda z rukavic nebo od něj. Povolení si uděluji sám a letím natáčet. Pro dnešek splněno a už se jen dopravit na ubytování, které je vzdáleno 60 km. Cesta je fantastická, rychlé zatáčky vhodné pro legální rychlost, až do chvíle, kdy odbočuji do hor. Do hor? Sakryš, proč jsem si nezkontroloval vrstevnice. Šplhám na dvojku po úzké a klikaté cestě. V jedné vracečce raději zastavuji a pouštím autobus, za kterým se táhne 6 motorkářů. Během chvíle druhý autobus, no to budou zážitky, až se tudy denně budu vydávat na výlety. Během 9 km se překonává 550 výškových metrů, a to na krátkém úseku. Parkuji u ubytka a zjišťuji, že nikde nikdo, přitom se spouští mírný déšť. Píši majiteli SMS, ihned odpoví, že za ½ hodiny přijede. Dávám si svačinu a pozoruji okolí. Mým dočasným domovem bude malá vesnička Ponikve s nádherným výhledem na hory. Po příjezdu majitele se pomocí mobilní app DeepL domluvíme a už bydlím v pěkném apartmánu. Pro jistotu ještě prosím o zjištění, jestli je Mangart už otevřený. Je, takže ráno na něj vyrážím. Každodenní ježdění dolů a nahoru mně dá pěkně zabrat, a to dokonce kratší a prudší cestou. Jenže ten klid a výhled z terasy všechny starosti maže. 235 km

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Vstávám ještě před budíkem v 3:52 a po šesté vyrážím do chladnějšího rána 14°C a válejících se mlh v údolí Soče. Cesta je svižná, protože provoz není velký. V Kobaridu kouknu na kostel sv. Antonína Paduánského, který mám naplánován na jinou jízdu. Údolí se svírá a zatáčky jsou klikatější. Za Žagou směrem na Bovec začíná slunce svítit přímo do očí, zpomaluji, protože toho moc nevidím. Začínám stoupat výš a teplota se chová přesně naopak. A najednou koukám na ceduli Mangart - FREE. Tereza frflá, že je to neprůjezdné, občas je za hlupaňu.

U závory přibrzdím v 6:40, nikde ani živáčka a výjezdová závora je otevřená. Proč se tady zdržovat, když mohu jet. Zatáčky začínají být výživné, hlavně při pohledu ze srázu. Naštěstí tuším, že seshora mi nic nepojede naproti. Jinak je to pořád 1-2. SUMOKI parkuji přímo u zákazové značky a závory, uzavírající poslední úsek ve tvaru smyčky. Mám zde absolutní klid, nikdo jiný než já a příroda, probouzející se do nového dne. Teplota atakuje 10°C, i tak si nechávám jenom dvě trika s tím, že se zahřeji chůzí a posléze na sluníčku. Vyrážím na túru do sedla k vyhlídkovému místu. Už dokonce slyším motorky a za chvíli je i vidím za posledním tunelem. Jedou kolem mne, proto si je natočím. Jenže po 300 m chůze si nejsem jistý, jestli mám zavřený kufr. Otočka a zpět na parkoviště. Když docházím, přijíždějí dva Češi. Taky vidím, že kufr jsem fakt nezavřel. Trochu poklábosím a vyrážím znovu do sedla. Stoupání po turistické značce není nijak smrtící a je to příjemná procházka na zahřátí. Potom značka končí na již zmíněné smyčce, která mě vede nahoru. Postupně tempo zpomaluji, protože se neustále otáčím a nemohu se nabažit neskutečné nádhery kolem mne, i sluníčko se začíná zakusovat do mého těla. Přede mnou se pase stádo ovcí s malými jehňaty. Jedna pořád pobékává a přivolává mladé. Za tohoto zvuku přicházím na malinkou plošinu, která zničehonic padá kolmo dolů. Vidím do Itálie a nemohu se horské scenérie nabažit. Současně zažívám obrovský strach z nekonečné hloubky pode mnou. Ke kraji lezu po čtyřech a stejně to necelý metr před srázem vzdávám. Nakonec i přes tak rozdílné intenzivní emoce nebo právě kvůli nim zde trávím spoustu času, než se odhodlám vrátit k motorce. Nevracím se po turistické cestě, dokončuji celou silniční smyčku. A mám pořád možnost pozorovat hory proměňující se při nasvícení sluncem. U závory jsou správci Triglavského národního parku, pro jistotu, i když to vím, se zeptám na drona. Potvrdili známou věc, a tou je naprostý zákaz. Parkoviště je už slušně zaplněné, přijeli Maďaři a Slováci. Maďaři jsou hluční, až mě to sere. Za to se Slováky dobře pokecám. Jsou z Košic, takže jim dávám odkaz na loňskou dovolenou na východě Slovenska. Je čas přiznat, že z cesty dolů mám strach, celou dobu na to myslím. Přece nebudu volat odtahovku. Proto se přidám k jedněm, kteří sjíždějí, ale ti se za chvíli zastavují a jsem v tom sám. Naštěstí jen dvě situace jsou trochu nepříjemné, za jednou vracečkou se vynořilo auto a za druhou motorka, jinak až dolů to vyšlo dobře. Dole zaparkuji a ještě se jdu podívat na vodopád, to je prostě nutné absolvovat. Návrat plánuji na Predel přes Itálii. Pevnost Predel fotím, aniž bych slezl z motorky, a už kroutím jednu zatáčku za druhou po dobré cestě dolů k jezeru, od něhož je silnice suprově rychlá a dá se frčet devadesátkou. V Tarvisiu odbočuji k návratu do Slovinska, tady je to velká hrůza. Zaprvé zde mají 50 a ještě se přede mnou plazí karavan sotva poloviční rychlostí. V obci Podkoren si zajedu na vyhlídku Kranjska Gora a požádám o foto s horama v pozadí. Je odtud vidět Mangart i Triglav. A hurá na Vršič, všemi tak vychvalovaný a doporučovaný. Nechápu proč, cesta nahoru je totálně ucpaná a víc stojíme, než jedeme. Pod sedlem se to ještě zhoršuje. A neblaze proslulé kostky v zatáčkách jsou fakt dokonalé, protože pokud tam vznikne díra, chybějící kostku nahradí štěrk zalitý asfaltem. Nebudu se příliš rozepisovat, jakým stylem jsem to projel. Nahoře spousty stavební techniky, maká se zde na nových parkovištích. V místě vybraném pro parkování se mi zaparkovat nedaří. Nakonec parkuji až na samém konci u bufetu před sjezdem. Převlékám se a vidím přijíždět bílou Vitaru se zlínskou SPZ. Zamávám a už jim nevěnuji pozornost. Vyrážím do sedla Vratca (1800m). Není to daleko, jen 1 km, ale převýšení 200 m dává docela zabrat. Naštěstí není kam spěchat, a pořád se zastavuji a rozhlížím. Kolemjdoucí na mne hledí, jestli jsem neprchl z nějakého ústavu. Protože pořád vykřikuji, jaká je to neskutečná krása a nádhera. Nevím, z čeho mě tak buší srdce. V sedle si vyškemrám opět fotku na památku a už se chci vracet. Vtom uslyším češtinu. Je to posádka již zmíněné Vitary. Chvíli spolu splkneme. Při převlékání u motorky nenacházím čepičku do helmy, musím nasadit kuklu, v teple to není nic příjemného. Začínám sjíždět jižní stranou a tady bych mohl poopravit mínění o Vršiči. Cesta výborná a provoz minimální, takže je z toho super jízda kolem řeky Soče. Občas i rychlejší, než povolují značky. Jsem zpět na ranní trase, kterou dojíždím do Kobaridu. Čas mám výborný a není kam spěchat, takže si nacházím výjezd ke kostelu sv. Antonína Paduánského a kostnici s ostatky několika tisíc italských vojáků z 1. světové války. Před komplexem je obrovské parkoviště, ale ani kousek stínu. Procházím areál a celá stavba, vystavěná na popud Mussoliniho, se mi moc líbí. Zasloužila by si dron. Kousek odtud je malinké muzeum, nelením a jdu se poptat na drona. Souhlas je udělen a okamžitě startuji. Pravda pravdoucí, z výšky vše nabývá zase jinou dimenzi. Cestou zpět se musím poohlédnout po benzině a nějakém obchodu. To vše nacházím v Mostě na Soči. V obchodě mě udivila cena chleba, je sice velký, ale 5,30€ je docela dost. Nyní už to mám na ubytko coby kamenem dohodil. Jenže Tereza je tvrdohlavá jako mezek, pořád mě nutí vyjíždět včerejší cestou. Přitom ráno už projížděla tou správnou dolů. Takže ať si říká, co chce, jedu si to, co chci já. Na ubytování je další nocležník, a je to chlápek z Liberce. Pokecáme a později mi pomůže zprovoznit indukční sporák. Jinak bych byl o hladu. Nakoupil jsem si na večeře nudle. A dodatek k chlebu – je vynikající. 220 km

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Po včerejšku dnes vstávám později, až v 6 hodin a po sedmé už drandím na výlet. Sjezd je opět jiný, ale stejně nepříjemný. Jsem na hlavní cestě na Kranj, do města samozřejmě nepojedu. Cesta se příjemně kroutí. Až na slunce do očí je to parádní jízda až do Selce, kde ji opouštím a začínám vyjíždět do hor. Je to jediná možnost jak se dostat na Bled. A to si zde ještě udělám zastávku u kostelíku. Člověk míní a cestáři mění. Zákazová značka a bagr přede mnou. Vracet se mi fakt nechce. Sesedám a jdu se podívat, kudy by se dalo projet. Nacházím zde maníka u dodávky a ptám se na možnost projetí. Když viděl motorkářskou výbavu, mávl rukou, že není problém. Vážně nebyl, cesta byla hotová, jen dodělávali podpěrnou zídku. V pohodě si vykružuji zatáčky a kochám se krajinou, když zahlédnu kostelík sv. Primoža in Felicijana na výběžku kopce. Jenže Tereza na to kašle a pořád se drží trasy. Až u parkování pro kostelík mě ukazuje bod. Rád bych vyjel přímo ke kostelíku. Mapy.cz nacházejí cestu, vracím se a vjíždím do vsi. A za chvíli jsem u zákazové značky, tak dobře umístěné, že se stejně neotočím. Ještě tedy kousek popojedu a ve stínu si zaparkuji. Zbytek absolvuji po svých. Jako na potvoru po příchodu ke kostelíku si k němu vyběhl běžec. Musím počkat, až odběhne. Poté již vypouštím drona a plním si dronovací plán pro tento kostelík. Stojí totiž na parádním místě. Po odjezdu se přesně tam, kde mě Tereza nutila parkovat, setkávám s dodávkou, tak „skvěle“ manévrující, že jsem to do ní mohl poslat. Byli to turisté, co chtěli ke kostelíku. Nyní už jen k jezeru Bled a na bledský hrad. Jenže dostat se tam je zážitek sám pro sebe. Celých 3,5 km jedu na jedničku a pořád spojkuji nebo neutrál. Opruz jak blázen. Jakmile odbočím k hradu, už je to dobré. Přímo pod skálou u hradu je mini parkoviště pro motorky. Až na skútr jsem tady sám, jenže zvuk dalších motorek mě přivábí, abych na ně mávnul a ukázal jim, že můžou zajet sem. Byli to 4 Italové. Žádné díky se nekonalo. Po výstupu k pokladně vypláznu 19€ a jsem uvnitř a se mnou spousta Číňanů. Motají se do záběrů, jak jen můžou. Nakonec se mi podaří urvat chvíli klidu na vyhlídce a poprosit o foto. Přiznávám, že nejvíce mě zajímal výhled na jezero s ostrůvkem, ale i vlastní hrad není špatné si projít. Další trasu mám naplánovanou mimo hlavní cestu, na kterou se chci napojit až za jezerem. I Tereza je s tímto rozhodnutím spokojená a nevyšiluje. Jenže vše se změní u zákazové značky, kde je usazen maník, co to tady hlídá. Vysvětluje, že průjezd mají povolený jen domorodci a ubytovaní. Musím se vrátit na hlavní. Snad se mi podaří dostat se na druhý konec z opačné strany. Mám tam totiž vyhlídnuté místo na focení. Bohužel je tam stejná značka, jen místo hlídače tady nasadili nekompromisní hlídačku. Nemůžu mít všechno. Jedu dál, až do Bohinjské Bistrice si užívám super svezení. Díky přehledným klikatinám je to svižná jízda. Potom už jen padesátka kvůli projíždění obcemi. Při plánování prohlídky Bohinjského jezera jsem si našel místo pro parkování u kostelíku na východním břehu, jenže vše je obsazeno. Naštěstí než se rozhodnu co dál, jedno auto odjíždí a šup, mám zaparkováno. Fotím kostel i jezero a pomalu se přesouvám k soše Goldenhorn. Je potřeba se u ní vyfotit, že Karle a Davide. Splněno a vracím se k SUMOKI. Pokračuji dál do údolí podél jezera a za ním zastavím, abych navštívil hřbitov vojáků z 1. světové války. Díky Karle za tip. Pokračuji až na konec cesty, protože hodlám navštívit vodopád Savica. Jsou zde závory, naštěstí se dá projet kolem nich, nejspíš po cyklostezce. Však mám dvě kola, tak co. Parkuji, převleču se a vyrážím, při příchodu ke kase mávám peněženkou, jenže chlapík má důležitý telefonní hovor a jen mávne rukou. Přístup je poměrně pohodlný a bez nástrah až k altánku, od kterého jde vodopád vidět. Dá se ještě sejít pár metrů k mříži a zažít nerušený výhled. Jenže je potřeba se protlačit mezi lidmi a psy. Při návratu do Bohinjské Bistrice jedu za autem, které zničehonic vybočilo a vzalo jeden plastový patník. Opatrně jej objíždím velkým obloukem a už stojím na semaforu stavebního omezení. Po zelené pro jistotu všechny předjedu, protože mě čeká velmi oblíbená motorkářská trasa. Dva Švýcaři přede mnou se do toho nepouští a zůstávají daleko za mnou. A to jim místní uhýbal. Cesta je fakt vynikající až do Bohinjského sedla (1277m), potom je povrch trochu horší a musí se nepatrně zpomalit. Dole je zkratka, jenže nyní uzavřená zákazovou značkou. Zjišťuji, kudy to objet a vyrážím, když v tom zahlédnu auto, jak si to tam šine. Obrat a vracečka. Byl to Ital a nedbal zákazu, ale stejně ho to vrátilo. Nic už neřeším a sjíždím dolů na ranní cestu. Na ubytování jsem v 16:30, ve svém oblíbeném čase. 205 km

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Vstávám klasicky v 6 hodin a před půl osmou vyrážím. Cesty moc měnit nejde, není jich tady zase tolik. Jen se snažím si je trochu zpestřit. Dnes opět směr Bovec. Tereze jsem na trasu přidal jeden bod. To nebyl dobrý nápad, jak zjišťuji později. Má totiž problém, kterými body a v jakém pořadí má projíždět. Zkoušel jsem jí to určit, ale tady je chyba na mé straně. Při příjezdu ke Kobaridu mě došlo, že jsem netočil a bylo by fajn mít záběr na kostelík na kopci. Kousek se vracím, zapínám kamery a vyrážím. Zrovna se přimotávám k 4 motorkářům s hradeckou SPZ. Až do Žagy se jich držím jako klíště a občas je problém jejich tempu stačit. Jen na rovinkách to srovnávám. Dál už směřují do Itálie. Trochu zvolním a jedu na Bovec, před ním mám jeden z dnešních bodů. Tereza to pořád bere tak, že jej chci navštívit a pořád mě vrací. Jakmile odbočím na Vršič podél řeky Soča, zastavuji u stavby Žičnica Golobar, bývalé lanové dráhy, dnes technické památky, která připomíná, jak se zde dříve těžilo a sváželo dřevo. Mě více zajímá část u řeky zvaná Zmukljica. Je to vyústění malé soutěsky na řece. I když jsem přímo na hranicích národního parku, letím dronem zjistit, jak to vypadá z ptačí perspektivy. Protože u Velkých Koryt na řece Soče už to nepůjde. K nim je to jen pár kilometrů, ovšem najít slušné parkování není zrovna lehké. Nacházím mezeru mezi auty a mám vystaráno. Po převlečení vyrážím na prohlídku soutěsky. Začnu tím, že jdu k jejímu vyústění a potom po hraně skal prozkoumávám celou soutěsku až k lanové lávce, kde je horní parkoviště. Cesta je občas dost krkolomná a musím se na prolézání hodně soustředit. Opět zažívám strach z výšek, tak jako na Mangartu. Proto od lanové lávky volím zpět pohodlnější a hlavně bezpečnější cestu. Denní teploty se už dostávají k 30°C a během jízdy mám otevřené vše, co bunda dovolí, i tak se chladím vstáváním ze sedla, za plexi to je mnohem slabší. Po návratu na cestu Predel - Bovec ještě zajedu k pevnosti Kluž. Jen ji fotím a natáčím. Viděl jsem jedno motovideo a sami kluci upozornili, že to nestojí zrovna za prohlídku. Po příjezdu na parkoviště u vodopádu Boka nacházím jedno místo přímo pro mne. Když jsem si plánoval návštěvu tohoto vodopádu, zvažoval jsem dojít až na poslední vyhlídkové místo. Realita je jiná, už na cestě k tomu prvnímu, údajně dobře přístupnému si dávám slušně do těla. Od vyhlídky je vodopád ještě daleko a nevynikne tak jeho mohutnost. Proto pokračuji na druhou, aniž tuším, co mě čeká. Připadám si jako kamzík, ale silně pajdavý. Nakonec se na ni doškrábu podle map.cz, ale moc tu toho k vidění není. Jen vodopád stále v dálce a průzor do údolí. Vypouštím drona a letím 400 m k vodopádu. Dál si netroufám, abych neztratil signál. Po otočení mě pohled na display vyrazil dech. Získávám nádherný pohled na celé údolí a hory v pozadí. Pouhý úzký průzor mezi stromy mně samotnému výhled hodně omezil. Dron mi tak nahradil šplhání k poslední vyhlídce. Sestup byl výživný a u motorky musím chvíli odpočinout. On to totiž není poslední výšlap, ani poslední vodopád. Kousek před Kobaridem na semaforu dojedu rakouské motorkáře. Potom se jich držím až do města, mají mnohem poklidnější tempo, než bylo mé ranní. Opustím je a zahýbám k Napoleonovu mostu. Je tady slušný provoz a parkovat také není moc kde. Trochu hřeším na toleranci místních, že to v klidu ustojí. Nejsem tady dlouho, jen foto a pokračuji až ke kempu, kde se dá zaparkovat. Bohužel na sluníčku a to už má sílu. Po překonání docela velkého lanového mostku už pomalu stoupám do mírného kopce pod stromy. U kamenného můstku zurčí malý vodopád Kozjak, který se strašně špatně fotí, dělám, co můžu, ale nic moc. Po chvíli jsem u výběrčího a platím 5€ (někteří Češi na netu praví, proč platit, když se to dá obejít) a pokračuji do užší soutěsky a začíná čirá nádhera. A po vystoupání na lávku hned za rohem mně padá čelist. Něco tak fantastického jsem nečekal. Tento vodopád má úžasnou atmosféru a nemohu se toho nasytit. Poprosím o fotku, i když je tady trochu šero a pomalu se vracím. Postupně si uvědomuji, že hezčí vodopád jsem zatím neviděl. Necelá hodina a stojím u motorky. Když se vracím na hlavní, na křižovatce se mnou motorka hrozně škubne a ozve se rachot. Mám otevřený pravý boční kufr, s nímž drhnu o zídku. Ručka je zaklaplá, nějak nemohu pochopit, co se stalo. Kolem skály u Napoleonova mostu to ještě drželo. První provozní poškození se musí brát v klidu. Trochu jsme s Evou řešili, jestli nezadronit v Mostu na Soči. Zajedu tedy dolů k mostu a zaparkuji u pramene. Místo drona si čepuji jen dobrou vodu a zajedu na nákup do marketu. Oblíbené šplhání na ubytování a v 17 hodin končím. 134 km

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Předbíhám budík a v sedm hodin vyjíždím. Původně naplánovanou trasu měním s tím, že body zájmu zůstanou. Místo na Tolmin vyrážím na Kranj. Terezou nabídnutou trasu na Bohinjskou Bistrici odmítám. Už mám zatáček plné zuby, chci trochu rozumného poježdění. Dala by se využít již dříve projetá cesta kolem kostelíku, ani to už nechci. Takže dojíždím přímo do Kranje v ranní špičce. Doma bych z toho vyšiloval a tady jsem vysmátý. Po překonání zácpy už mám před sebou jen mírné, zato rychlé zatáčky na Jesenici. Fakt dobrá změna. Odbočuji do údolí Vrata, kde se nachází vodopád Peričnik. Tady dobrá nálada končí, dole u závory maník obrací auta i motorky zpět. Jen některá projedou. Asi podle ksichtu. Takže načítám mapy.cz a vymýšlím, jakou cestou se k Peričniku vydám. Můžu údolím, vyšplhat k vodopádu a potom opět údolím zpět. Fuj, dvě stejné cesty. Volím variantu jít lesem a postupně překonat 150metrový výškový rozdíl po hraně skalního převisu. Cesta tam má mít kolem 3,5 km. Natěšený vyrážím a užívám si poklidného stoupání lesem. Po 2 km se dostávám na již zmíněnou hranu skalního převisu. Opět se začínám bát a chytám „mangartský syndrom“. Jenže vracet se nelze, ani na to nemám chuť. Překonávám strach a opatrně postupuji vpřed. Holt, proč to dělat jednoduše, když to může jít složitě. Zato odměna je famózní. Těsně před Horním Peričnikem procházím pod skalní římsou a za ní se mi otevírá pohled přímo na něj. Nikde ani živáčka. Celý horní vodopád mám jen pro sebe. Teprve až si vše projdu a chystám se na sestup dolů, objevují se turisté. Když vidím ty schody a pořádný sešup, utvrzuji se, že trochu strachu přece jenom k něčemu bylo. Dole je přeturistováno. Na selfie se stojí fronta. Rychle procházím za vodopádem a sestupuji na spodní vyhlídku. Tady už je na focení s vodopádem klid, dokonce mě vyfotili Češi. Po dosažení silnice ještě udělám pár kroků navíc kvůli jinému pohledu na vodopád a fotce a vyrážím k motorce. Cesta vede po mírné a dobře udržované šotolině, až poslední úsek je asfalt. Celý výlet kvůli uzavírce trval 3 hodiny (8 km) a na další vodopád už nemám náladu. Protože není zrovna nejblíž. Dojezd je kolem 16. hodiny, což se zastávkami vyjde na můj oblíbený čas. Tereza Vršič nemusí a už ji chápu. Plně se s ní ztotožním a jedeme přes Itálii na Predel. Za tunelem u Lago del Predil ve stínu stromů vypouštím drona a letím si prohlédnout jezero a serpentiny nade mnou. Celé mně do záběru nevešlo, nevadí, i tak toho vidím více než z cesty. Po překročení hranic už jen po známé cestě. Po ranním odpočinku od zatáček nyní přicházejí vhod. Ještě se zastavím na kávu a nealko pivo. Celý zpocený a mokrý dojíždím na ubytování po 16. hodině. A to má být další dny ještě vydatnější teplo. 239 km

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Opět předbíhám budík a vstávám v 5:40. A když vyjedu před sedmou, je jasné, že slunce bude prát přímo do očí. Jedu první část včerejší trasy. Trochu odpočinutý od zatáček je dneska zase rád zařadím do programu a vydám se na Bohinjskou Bistrici. Celou cestu žádná auta, motorky, jen masochističtí cyklisté. V jednom místě se otevřel tak nádherný výhled dolů do údolí, že zastavuji a vypouštím drona. Ranním sluncem nasvícený Triglavský národní park a Bohinjské jezero pod příkrovem mraků. To se musí vidět a prožít. Rychlý přesun k Bledu, mám tak poslední šanci na nějakou zajímavou fotku jezera, ostrůvku a hradu. Jedno místo nacházím, už tam stojí 3 motorky. Jenže když tam najedu, vybíhá na mne ženská a rozčiluje se, že sem můžou jen zákazníci restaurace. Na to, že je ráno, je hodně aktivní. Vysvětlím jí, že jde jen o foto a pojedu. S tím se smiřuje. Jo a ti tři byli také od nás. Odběhl jsem udělat fotky a odjíždím. V mnoha místech by záběry na hrad vyšly lépe, jen s parkováním je hrozná potíž. Kolonu chytám až na konci Bledu, není tedy tak dlouhá jako posledně. A jsem opět na cestě do Jesenice, kde dotankuji a poté již dojíždím do vesničky Gozd Martuljek. Zde mám bod pro parkování, jen pomalu není kde, auta to vzdávají a odjíždějí. Mně se podařilo upíchnout přímo pod trafačkou. Po převlečení do turistického vyrážím k dalšímu vodopádu. Jako vždy jsem si v mapách.cz našel jakousi trasu. Jenže dneska to nevyšlo. Držím se davu a hle, návrat na původně vymyšlenou trasu už není možný. Nevadí, beru to jako dobré znamení. A je tomu tak, protože se přede mnou pořád otevírají zajímavé výhledy, mít je za zády, bylo by to horší. Po prvních schodech vystoupám na lávku, ze které poprvé vidím vodopád Martujlek. Je parádní. Stoupání se více přiostřuje a přede mnou je další vyhlídka. Ta hlavní, ze které jde perfektně vidět na celý vodopád. Focení je hodně za mokra, protože se sem valí vodní tříšť. A nejen focení, taky kameny na stezce prudce stoupající vzhůru jsou mokré a kluzké. Tady mě došlo, že změna trasy dopadla správně. Po výstupu na poslední vyhlídku už není vodopád vidět, zato se otevře výhled do údolí a na přívodní koryto, které je hodně zdevastované přívalovou vodou. A již pomalu k motorce. Protože je sobota, je tady hodně Slovinců za turistikou, kteří pokračují dále do hor. Nakonec i ta sestupová část měla slušný sešup. Čas mám, jdu si dát kávu s výhledem na hory. Jenže než dopiji, výhled mě pokazí budované stupně pro vítěze. Protože je to poslední den v Triglavském národním parku, pojedu zpět přes Predel. Ta cesta se mi líbí a baví mě. Hříšnou myšlenku na průjezd přes Vršič mám v hlavě jen pár vteřin. A když míjím odbočení na něj, stejně je uzavřený. Také si všímám velkého množství policistů, trochu mě to zaráží, ale moc pozornosti tomu nevěnuji. Dojezd do Tolminu na poslední zájmový bod v tomto regionu mám kolem 14. hodiny. Na italských hranicích opět hromada policistů a hlavně lidí na motorkách, tady ve mně začíná hlodat červík pochybností. Když je zavřený Vršič pro závody cyklistů, jak se tam vlastně dostanou. Tuto záhadu mám vyřešenu v Tarvisiu. Na Predel je to do 16. hodiny uzavřené. Je nás tady spousta odstavených motorkářů. Začínám si všímat, že se pomalu vytrácejí. Kouknu do map.cz a už vím, že budu patřit k nim. Dá se to objet přes Itálii a dojet do Žagy. V Tolminu bych měl být jen s hodinovým zdržením, to je pořád super čas. Dálnice je pasé, volím starou hlavní cestu. Pohled na dálnici ukazuje, že je totálně ucpaná a vše na ní stojí. U jednoho přivaděče na ní je to zatarasené i v mém směru. Nyní opět využívám výhody motorky a všechna auta pomalu předjedu až k místu, kde se opravuje most. Semafor zde nikde nevidím, takže netuším, jak je to řízené. Po projetí posledního auta z protisměru opatrně vjíždím na most a mám to vše vyřešené. Přede mnou nikdo a za mnou jen další motorkáři. Nasazuji svižné tempo a do Resiutty dojíždím během chvíle. Po odbočení k návratu do Slovinska se dívám, jaké hory se přede mnou tyčí. Přemýšlím, kudy nás to chtějí protáhnout. Po chvíli mám jasno, po brutálně strmých a klikatých cestičkách. Po vystoupání do sedla Carnizza (1086) mám chvilku rovinu na odpočinek a potom to začne. Sjezd je tak úžasně klikatý, úzký a nepřehledný, že vůbec netuším, kdy a kde se vyřítí někdo proti mně. A když se to stane, jenom žasnu, jak to mají mnozí v paži. Jednomu motorkáři uhýbám tak, že opět označkuji pravý kufr o svodidla. Ještě že je tady mám. Konečně jsem dole u hranic a musím dát pauzu na zklidnění. Cesta už nemá 3 metry a zatáčky se také trochu zmírnily, takže do Tolminu dojíždím na pohodu a docela si to užívám. Averze na množství zatáček je rázem zapomenuta. V Tolminu k soutěskám nakonec dojíždím v 15:30. Parkoviště má pár míst pro motorky, rychle se tam vmáčknu, převleču se a jdu koupit lístek. 12€ není málo, ale soutěsky jsou vychvalované, uvidím, až tam budu. Turniket odmítá sežvýkat předkládaný QR kód. Po chvíli zjistím, že mu dávám účtenku za ranní kávu. Sestupuje se po betonovém chodníku dolů k řece, kde se cesta dělí. Má to svůj důvod, jsou tady totiž hned dvě soutěsky. Tu hlavní na Tolmince vybírám jako první a vnořím se mezi úzké skalní stěny. Je to slepá cesta, ale na konci nabízí úchvatnou podívanou. Dokonce se zde příjemně zchlazuji. Po návratu začínám stoupat po stezce nad říčkou Zadlaščica. Výstup je docela prudký. Celá tato soutěska končí na vyhlídce na „Medvědí hlavu“. Je to kámen napasovaný mezi skály a za ním je malý vodopád. Mohu se vrátit stejnou cestou. Volím raději variantu opustit soutěsky tady a ještě prozkoumat malou jeskyni a přejít si Ďáblův most (Hudičev most), ze kterého vidím do hlavní soutěsky. Dnešek nakonec byl delší a v tom horku i úmorný. Na ubytování dojíždím po 17. hodině. 267 km

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Jak je mým zvykem, ignoruji budík a vstávám dříve. Po sbalení se vydávám v 7:30 na přesun do jiné části Slovinska. Tereze chvíli trvá, než se probudí, musím tedy uvažovat místo ní, kudy jet. Volím první příjezdovou trasu nahoru do Ponikve. Dole v údolí se již probrala a vrací mě na Most na Soči. Nevadí, aspoň jsem si to ještě jednou projel. V Mostu na Soči už najíždím na neznámou cestu, která se příjemně vlní údolím, a mohu si dát jízdu maximální legální rychlostí. Tak to příjemně uteklo, že do města Kanal přijíždím během chvíle. Tady mám jen vypustit drona a natočit si městečko. Nacházím poměrně opuštěné místo kousek od centra a startuji. V tom slyším “hele někdo tady lítá dronem“ – za keři je malý kemp a v něm karavan od nás. V klidu si natočím, co potřebuji, a jedu dál. Po překročení pohoří se najednou ocitám v „Toskánsku“. To je nádhera až se tají dech. Malé kopečky, na nich městečka s kostelíky a všude kolem nich vinohrady. Už je mi jasné, že další bod byl vybrán dobře. Je jím totiž rozhledna Gonjače. Parkuji u jednoho vinařství a přemýšlím, jestli se zeptat na drona. To počká, napřed se porozhlédnu sám. Po vyšplhání nahoru se nemohu nasytit té krásy a trávím zde hodně času. Nakonec se na drona neptám, protože nepoletím nad vinařstvím, ale přímo na druhou stranu nad městečko Šmartno. To je nejblíže a mám ho v plánu prozkoumat dokonaleji. Po jeho letecké prohlídce se mi při návratu na dronu objeví hláška nedostatku místa na SD kartě. Je to divné, je tam 64GB, (až doma zjišťuji, že fotka má 120MB) dávám další kartu a dál to neřeším. Po příjezdu do městečka mě nenadchlo oficiální parkování přímo na slunci. Proto volím variantu na soukromém plácku ve stínu, snad po ránu nebude tak zle. Procházka úzkými uličkami mě vrací do vzpomínek na Řecko, kde jsme s Evou také rádi courali malými městečky. Ranní káva by se hodila, a když vidím, jak si tu někteří z blízkého penzionu debužírují snídani, jdu se zeptat na kofeinový dopink. Není problém a za chvíli sedím v úzké uličce a usrkávám ranní životabudič. Příjemně naladěn pokračuji v cestě až do doby, kdy Tereza v Solkanu opět neodhadla, že ten bod není tam, kde si myslí ona. Náprava je jednoduchá a už mám i místo na vypuštění drona. Chci si natočit mosty přes řeku. To se daří, dokonce i s průletem pod jedním z nich. Nyní mě čeká velmi oblíbená motorkářská část. Napřed výjezd do obce Lokve, který mi zpestří traktor a kolona aut za ním. Potom přestávka na svačinu a hlavně jízda přes obec Predmeja. Cesta má nový povrch, mírná stoupání a klesání a hlavně suprové zatáčky. Za již zmíněnou obcí se v jedné zatáčce otevře fantastický pohled dolů do kraje. Nezastav se tady. Za každé takové místo děkuji, je to potěcha pro oči i duši. A nyní již dolů z kopce k vodopádu Hubejl. No on to zas tak vodopád není, jeho vyústění je uměle vytvořeno a dnešní průtok vody by vystačil na spláchnutí záchodu. Naštěstí je tady fotka, jak to vypadá při správném množství vody. Kousek pod ním mají být nějaké technické zajímavosti. A když už se zde motám, jdu se podívat. Jsou to trosky staré hutě. Po jejich projití si k nim ještě zaletím dronem pro lepší perspektivu celého areálu. A jsem pod horama v úzkém údolí, po jehož přejezdu začínám opět stoupat vzhůru. Nyní se mi u obce Branik odhalila další zajímavost na mé trase. Je jí hrad Rihemberk. Při hledání míst na drona se mi tento „opuštěný“ hrad zdál jako ideální. Jenže vlajka na věži nevěstí nic dobrého. Po zaparkování a zbavení se motobot, které nahrazuji nazouváky, vystoupím k bráně a hle, výběrčí. Tak je jasné, dron nebude. Stejně se zeptám a je mi to potvrzeno. Zaplatím vstupné 8€ a vyrážím na obhlídku, pro mě nejzajímavější je věž, ze které bude aspoň něco vidět. A když na ní nejsem sám, ihned toho využiji a poprosím o fotku. Sestup v nazouvákách byl trochu krkolomný, ale úspěšný. Kontroluji dojezdový čas a vzdálenost k dalšímu bodu. Mapy.cz ukazují 6 km, ale Tereza si jako vždy nějaký přidala. Parkování ve Štanjelu není zrovna ideální. Nikde ani kousek stínu, vše na přímém slunci při 32°C. Než se převleču, vše je již mokré. K návštěvě městečka mě inspiroval seriál „V karavanu po Slovinsku“, kde se mluvilo o kamenných rýnách. Nacházím ten správný dům. Mě stejně nejvíce zajímají Ferrariho zahrady, které jsou na druhém konci od vstupu do města. Při jejich procházení si všímám, že je tady docela sucho, ne jako na severu, kde v horách pořád prší. V jezírku kromě rybiček vidím i želvu, jen nemá ráda publicitu a focení. Ihned mizí z hladiny do hlubin. Projdu se přes mostek na ostrůvek a zpět, poté se vyškrábu do nejvyššího možného místa, abych měl rozhled po celé zahradě. Při odchodu si všímám, že za návštěvu chtějí výpalné, jenže se o to moc nestarají. Ještě se projdu městečkem, abych si vyfotil hezká zákoutí, a u motorky kontroluji dojezdový čas. Pořád dobré a těch posledních 60 km si docela užívám svižné jízdy. Ubytování je u hlavní cesty s velkým provozem, potěšilo mě, že mám pokoj na druhou stranu do dvora, kde parkuji přímo pod oknem motorku. Ubytovává mě mladík, který ihned spustí anglicky. Je udiven, že na to nereaguji a jen prohlašuji NO LANGUAGE. Nakonec se jako vždy pomocí app DeepL domluvíme. 176 km

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Dnešní ráno mám na velkou pohodu. Po nočních bouřkách je SUMOKI odmočená a na dvoře jsem zahlédl i kohoutek s vodou. Dostává se jí první očisty ve Slovinsku. Už byla potřeba. Je to i první den, kdy si dopřávám snídani v hospodě. Číšník je starší pán a moc příjemný, dokonce se nám daří domluvit bez technických pomůcek. Pršut, tvrdý sýr, máslo, džem, bílý chléb, džus a dvě kávy jsou dobrým začátkem dne (7€). Dneska mám naplánovány monumentální Škocjanské jeskyně a lístek už koupený doma na 11. hodinu. To jsem moc neodhadl, mohlo by to vyjít i dříve. Proto sedám na motorku a trochu rychlejším přesunem se mi daří dostat na parkoviště v 9:25. Napíši si dotaz na změnu času do appky a jdu poprosit, jestli mi vyhoví. Souhlasí, jen musím připlatit 2€. Celé se to odehrává v takovém kalupu, že ze mne jen leje. Před desátou začínám být nervózní, protože netuším, jak to mají zorganizováno a kde je vlastně vstup do jeskyní. Na informacích mě uklidní, že to určitě poznám. A měli pravdu, v deset se ozvalo hlasité volání a už se velká skupina přesouvá 800 m k vlastnímu vstupu do jeskyně. Průvodci znovu vysvětlí organizaci prohlídky včetně bezva informace, že focení bez blesku je možné. Zařadím se do skupiny „slovinské“ doufaje, že toho pochytím více než v „anglické“. A nejsem tady sám, jsme větší skupinka Čechů. Dokonce jedna paní výklad shrne a poví nám vše důležité, takže mám z prohlídky větší požitek. Během první části se prochází Tichou jeskyní, je krápníková s velkými prostorami. Poté se projde úzkým výstupem mezi krápníky a jsme v „Šumeča jama“, která přesně odpovídá svému názvu. Už slyšíme hluk od řeky „Reka“ někde v útrobách tohoto obrovského prostoru. Při výkladu se dovídáme, že se jednou za čas jeskyně zatopí a největší povodeň byla před 7 lety. Tehdy voda dosáhla výšky 130 m v prostoru vysokém 142 m. Vysvětlení, proč se to stává, je takové, že běžný průtok má kolem 9 m³/s a v roce 2019 to bylo 300 m³/s. A protože odtok tvoří sifon, který se ucpe nánosem dřeva a jiných nečistot, je na problém zaděláno. Největší obavy při takové události mají o „Cerkvenikov most“, který se klene nad řekou ve výšce 50 m. K němu teď sestupujeme a je to fantastický pohled na obrovský prostor s osvětlenou stezkou a již zmíněným mostem. Jediná nevýhoda této části prohlídky je, že průvodce má nasazené vysoké tempo a není tolik času na vnímání a nasátí celé té úžasné atmosféry. A najednou jsme venku z jeskyně na dně propasti. Zde se průvodce loučí a vysvětlí, že je možné využít tří tras na individuální prohlídku. Sám upozorní, že třetí je nejlepší. Stejně mě překvapuje, že větší polovina jde nejkratší „jedničkou“, která je jen výstupem nahoru. Poprosím ještě o fotku a jdu na trasu 3. Nyní mám tolik času, kolik si sám určím, a to mně vyhovuje. Mám konečně klid na silné vjemy a jejich vstřebání. Je to potřeba, jako první navštívím jeskynní vodopád, ke kterému se musí úzkým tunelem. Hlavně nízkým, odnesla to moje hlava. Poté zase otevřenou částí docházím před další jeskyni. Není dlouhá, ani krápníky nemá, je to vlastně zatáčející tunel. Ale zrcadlení skalních stěn v jezírku je famózní a pořád to fotím. Už nebudu unavovat popisem mých pocitů. Celou prohlídku jsem dal za 2 a ½ hodiny. Po dojití nahoru si ještě zacházím na kamennou vyhlídku, kterou bylo vidět zespod propasti. Moc se mi líbil pohled na domy a kostelík nad srázem. Před 13. hodinou odjíždím a pokračuji podél dálnice na Koper. Cestou se přidávám k holandským motorkářům a zkouším si tak skupinovou jízdu. Není to můj šálek kávy a rád je opouštím kvůli další mé zastávce. Je nad obcí Socerb hned u italských hranic. Jedná se o malý hrad přeměněný na restauraci. Mě spíše zajímá výhled od něj. Mladý zaláskovaný italský pár zajímalo úplně něco jiného a mou přítomností nebyli nijak nadšení. A proč ten výhled? Jde vidět dva přístavy ve dvou zemích. Koper a Trieste. Pro lepší výhled vzlétám i dronem, mám tak možnost zjistit, jak je hrad na skále postavený. Opouštím nešťastný pár a jedu k moc zajímavému místu, zmíněnému v seriálu V karavanu po Slovinsku. Jenže na obzoru je černo, kontroluji meteoradar a uklidněn pokračuji do Hrastovlje, kde stojí opevněný kostelík sv. Trojice. Při parkování mě zaráží hluk od kostelíku, evidentně autobus. Je to školní zájezd. Než se nachystám, odjíždí. Od blízké bouřky se zvedají poryvy větru a mám obavy, jestli to dron dá. To se ověří jedině vzletem. Napřed si celý kostelík obejdu a prohlédnu zvenčí. Vidět jdou hlavně zdi a věž kostela. Po vzletu získávám jiný pohled. Dron s větrem trochu zápasí, ale výstražnou hlášku nedává. Chvíli poletuji a opět se rozezní zvony. Mám na to docela štěstí. Zvláště dneska, kdy vesnice je kousek a v tom větru je dron hlučnější kvůli vyrovnávání. U motorky si zjišťuji dojezdový čas a přemýšlím jak zpět. Trasu mám navolenou přes Chorvatsko v horách a po klikatých cestách. Nebo mohu vše zrušit a vrátit se po hlavních tazích. Nakonec vyhrává Chorvatsko s dojezdem v 16:30. Po hranice mám hlavní cestu, jakmile hranice překročím, vjíždím na úzkou a strmou cestičku. Není v nejlepším stavu a má jen pár opravených úseků. Po cestě se válí hromady šišek, některé, když je trefím, dají o sobě vědět. Asfalt končí a mám před sebou šotolinu – musím do stupaček a doufat, že se to nezhorší. To, že překračuji hranice zpět do Slovinska, není pomalu poznat. Jen malá cedulka bez státního znaku. Hle hlavní silnice, ale Tereze je to jedno a zahýbám ihned na další úzkou a neznámou. Pomalu mě to už nebaví a mám si ještě nakoupit. Po kontrole map.cz proto měním plán a do Ilirijské Bistrice dojedu po fajnové cestě. Po nákupu už ty 3 kilometry dávám s prstem v nose. A dojezd zůstal stejný v 16:30. 151 km

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Po těžce vydatné večeři – výborné maxi pizze 43 cm – není noc moc klidná a vstávám před budíkem ve 4:45. Po šesté hodině vyrážím. Hned na počátek mám naordinovanou pěknou klikatici, která mě přivede přímo pod zdi hradu Prem. Je brzy, ale ve vesnici je už provoz. Na drona tady chybí klid. Proto se kousek vracím a ze vzdálenosti 800 m vzlétám na vzdálený průzkum. Také jde pěkně vidět mlha nad Ilirijskou Bistricí, kterou jsem ráno projížděl. Držím se vpovzdálí, a tím se mi daří zachytit celou vesnici, hrad i kostel. Nakonec je z toho pěkná fotka. Na rozehřátí dobré. Na dalším hradě na drona mohu kvůli jeho proslulosti zapomenout. Času mám dost, protože do otevíračky v 9 hodin je to hodina a půl. Je to i dobře, neboť nevyspání se projevuje a zívám do přilby. Před půl devátou přijíždím k Predjamskému hradu. Všude klid a žádní turisté, to je chyba i úspěch. Zaprvé, nedostanu kávu, jelikož bufety otevírají až s hradem, zadruhé, mohu si hrad fotit, aniž bych musel postavičky turistů mazat ve Photoshopu. A dva přítomní Němci se mi před objektiv nemotají. U hradu koukám na cedule a vidím WiFi free. Takže načítám QR kód a k mému překvapení se mi načítá audioprůvodce hradem v CZ (musí se vybrat jazyk). Těsně před devátou se vracím koupit lístek za 21,5€ a už se hrnu na hrad. V jedné ruce mobil a ve druhé GoPro. Mobil mám i na fotky, občas si připadám jako žonglér v šapitó. Spokojenost veliká, protože s průvodcem v mobilu je to zábava. Po prolezení celého hradu se vracím do podhradí a zaposlouchám se do povídání českého páru přede mnou. Baví se o jeskyni. Zeptám se, jestli neřeší Škocjanskou a to mi potvrzují. Okamžitě jim líčím své včerejší nadšení a pocity. Nakonec sedíme u jednoho stolku a ještě si při popíjení kávy vykládáme. A že mi už večeře slehla, přidávám si palačinky s čokoládou. Musím se loučit, dnes nebude jen jízda, ale i chůze. Po vyjetí se motám po fajn klikatici a hlídám si body na trase. U jednoho mám mít rozbořený kostelík. Jenže tady není po kostelíku ani památky. Až později mně došlo, že Tereza a psaný itinerář nejsou sladěné. To nevadí, během této zastávky si v mapách.cz dohledávám nové dva body. První je rozhledna nad Planinsko Polje, kterou jsem zrovna objevil, a druhý je tip od Steve74, na jehož video jsem koukal v Ponikve. Jedná se o rozpadlý zámek Haasberg. Body má Tereza připraveny a vyrážím. Po zaparkování musím ještě k rozhledně 150 m pěšky. Odměna za to stojí. Stavba je zajímavá a dívat se mám také na co. Zkouším startovat drona přímo na rozhledně pod střechou. Podařilo se a natáčím jak rozhlednu, tak Planinsko Polje, což je největší krasové pole v Notranjskem podolju, známé svou téměř dokonale rovnou plochou a častými povodněmi. Pole, obklopené kopci a horami, je domovem řeky Unice a několika pramenů, které se ztrácejí v podzemí. Asi je moc sucho, protože vidím jen trávu a vodu nikde. Po přejezdu přímo přes „polje“ se dostávám na jeho jižní okraj ke zřícenině zámku. Lidí pomálu a to umožní opět vzlet dronem. Tato stavba si to přímo vyžaduje. Následující kousek nezáživné jízdy překonávám rychle a už odbočuji na šotolinu, která mě přivádí k již zmíněnému rozbořenému kostelíku sv. Kancijana. Spíše pod něj, musím si ho najít v mobilu. Až tady mě dochází, že na tuto oblast měl být vyčleněný celý den. Po vzletu drona si všímám, že v jámě ležící u silnice je jeskyně. Poté, co si najdu info, teprve zjistím, jak velká je to oblast na prozkoumání. Z domova mám určenou jenom poslední část na jihu. A nyní stojím na nejsevernější. Nezbývá, než se s tím smířit a popojet na původní místo motorkou. Po zaparkování chvíli tápu, jak se dostat k jeskyním a propastem. Pomáhá mi tabule kousek od parkoviště a mohu vyrazit po stezce za ní. Docházím ke kamennému mostu a od něj sestupuji přímo do rokliny. Dole vede stezka, a když se jí držím, provádí mě jeskyněmi podél koryta říčky Rak až do místa, kudy dál nejde projít. Vracím se a nacházím jinou stezku vzhůru. I tato část byla moc zajímavá. Budu muset vyrazit, dojezdový čas mám už tak akorát. Pokračuji po šotolině až na její konec a veden Terezou dojíždím na semafor. Tady se mi plány rozleží v hlavě a ruším průjezdné body. Tereza velí k otočení a vracím se po hlavní silnici. Cestou míjím odbočení k roklinám, takže mám opsán kruh. Nikam se neženu, protože předjetí dvou aut nedává smysl, když během chvíle jedu za dalším. A tak ve velké pohodě dojíždím na ubytování po 16. hodině. Poučen včerejší večeří, dneska volím lehkou stravu. 174 km

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Dneškem se přiblížil den návratu. Přejíždím na poslední ubytování. Vyrážím v 6:30 do husté mlhy, naštěstí hned za Ilirijskou Bistricí mizí a místo ní mám perfektní klikatou cestu. Jen občas přímo proti slunci, musím si dávat větší pozor, protože toho v daném okamžiku moc nevidím. Již po 25 km se vše mění, mizí pěkný asfalt a je nahrazen šotolinou s větším množstvím štěrku. Musím jít do stupaček. Dneska mi to moc nesedí, pobolívají mě záda a musím dělat častější přestávky. V jednom místě ubylo štěrku a cesta je víc proježděná. Jede se tak mnohem lépe a klidněji. Dva kilometry před hradem Snežnik najíždím na asfalt, abych u hradu zase měl šotolinu, ale jen pár metrů. Hrad je pěkně opravený, věřil jsem, že tak brzy ráno bude možný dron. Jenže je tady nějak moc lidí a nikdy nevím, jak zareagují. Nezbývá, než si hrad jen nafotit a natočit Goprem. Další bod mám až po 100 km. Je to jen po hlavních, Tereza má rychlou trasu. Pozoruji, jak se krajina neustále mění, jenže časné vstávání se projevuje a toužím po silné kávě. V Ribnici zahlédnu otevřenou kafírnu, rychlá otočka a už je objednaná. Další pokračování mám zpestřeno výbornou cestou z Kočevje do Dvorce. Jedna z posledních zatáček je dost nebezpečná a silničáři to ví. Dali nejen hodně šipek na svodidla, ale i velkou svítící informační ceduli. Ta mě přiměla k větší opatrnosti a udělal jsem dobře. Zatáčka se ke konci hodně uzavírá. SUMOKI už začala pošilhávat hladovým okem, na první dostupné benzince jí tedy dopřeji plnou. A zrovna sem přijel Řek na DL650. Po odjezdu se mě chvíli drží, než odbočím na jinou cestu. Konečně u dalšího bodu na trase. Je jím hrad Otočec na ostrůvku uprostřed řeky Krk. Z hradu je udělaný luxusní hotel. Když stojím na protějším břehu a dělám foto, přemýšlím, jak se k němu dostat dronem. Nakonec nacházím místo 600 m vzdálené, kde se dá startovat a doletět zpět. Přímo nad hradem mě trochu potrápil signál rušený stromy, ale vše dobře dopadlo. Poslední bod dneška mám až za dalších 120 km. V trase je i přejezd do Chorvatska kvůli zkrácení cesty. Jenže to nikdo neřekl Tereze (nedal jsem průjezdné body). Projíždím delší úsek po rovině v zemědělské oblasti, pak se zase vynořují kopce. V jedné obci mají uzavírku s objížďkou. Načítám mapy.cz a tím zjišťuji, že tady nemám vůbec být, a Chorvatsko je přímo za potokem 200 m vzdáleným. Aspoň kousek toho státu si ještě dám a nemusím řešit objížďku. Netrvá to dlouho a už přejíždím hranice zpět do Slovinska, kde si ihned zastavím na kávu. Do města Ptuj to mám ještě 30 km, ale místo pozorného sledování pokynů Terezy koukám na přírodu a vše kolem. Tím pádem několikrát minu odbočení. Už je mi to podezřelé a Tereza začíná mít mou plnou pozornost. I tak do Ptuje přijíždím přesně z opačné strany, než byla původní trasa. Ani čas není zrovna ideální a vmotávám se přímo do odpolední špičky. Bod k parkování mám nahoře ve městě, posléze zjišťuji, že se k němu nemám jak dostat. Centrum je uzavřené. Nacházím si místo dole u řeky, stejně procházku městem v tom horku ani nechci dělat. Zato vybrané místo je to nej na drona. Ve stínu, daleko od lidí a přímo u řeky. Po vzletu letím přímo nad ní a mám tak klid na natočení panoramatu hradu a města. Co více si přát. Na ubytování už to je jen 40 km a za chvíli stojím před ním. Okolí nic moc a vlastní barák zažil lepší časy. Posílám SMS a čekám, čekám a pořád nic. Začínám se obávat, jak to dopadne. Proto už v zoufalství vytočím telefon, naštěstí to tipnou a konečně je komunikace přes SMS. Během 5 minut jsem ubytovaný. Jen drobnost k mým technickým vlohám. Mají zde indukční vařič a poučen z Ponikve si myslím, jak to dám. Jenže v hrnci se nic neděje a vařič piští ERROR. Až po stažení návodu zjišťuji, že malý hrnec nezasahuje do oblasti ohřevu. Koho by napadlo, že k vařiči nastraží hrnec nevhodné velikosti. 327 km

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Občas přemýšlím, jestli je mi budík k něčemu, když věčně vstávám před ním. Jenže dneska je to jiné, není mi nejlépe, pálí mě v krku a je to poslední den ve Slovinsku. Snídaně je rychlá, protože není žádná. V 6:15 vyjíždím a během chvilky parkuji u předposledního bodu slovinského toulání. Jedná se o plovoucí pilu a mlýn na řece Mura. Opět tip z cestopisného seriálu V karavanu po Slovinsku. Na parkovišti stojí jen zabedněný holandský karavan, jinak ani noha. Přesně jak to mám rád, když chci vypustit drona. Jen musím počítat s malou výškou, v okolí se pohybují horkovzdušné balony. Létám opět jen nad vodou, jde krásně vidět, že řeka má docela švuňk. Stejné mlýny jsem navštívil i na Slovensku. Cesta domů bude přes Maďarsko a u hranic s ním v Lendavě mám další tip z „Karavanu“. Než tam dojedu, zastavím se na benzině na snídani. Ona ani večeře nebyla zrovna vydatná. Jen játrovka vylitá na toustový chleba. Ten tip je zajímavý, má to být vinařství a rozhledna Vinarium Tower. Už příjezd je poutavý, protože je to snad jediný kopec v okolí a docela prudký. Nahoře čeká nemilé překvapení. Není to ani tak otevírací doba až v 9 hodin, ale to, že už je zde čilý ruch. Na drona mohu opět rovnou zapomenout. Takže jen fotky a pojedu. Jen ještě hledám poslední slovinskou benzinku, než vjedu do Maďarska. Jedna je u hranic, super. Natankuji, co to dá, a vyrážím. Hned za hranicemi natrefím na policejní auto a po 10 km na další. Asi mají rojeníčko. Co jsem doma četl, rádi inkasují už za 51 a 91 km/h. Proto využívám tempomat a pořád jedu na něj. Jednu chvíli jsem si v Julských Alpách stěžoval, že už mě ty zatáčky štvou a budu rád za maďarskou rovinu. To jsem netušil, co mě čeká. V půli Maďarska už vítám každou kruhovou křižovatku, zdravím kamióny a vykecávám se do přilby. Bratislavě se chci vyhnout, mám tedy průjezdný bod v Rakousku. Jakmile ho dosáhnu, dávám si pauzu, protože v Maďarsku jsem ani jednou nezastavil. Ta lahoda a ježdění, které teď nastalo, mě zvedá i náladu. I pár zastávek přibylo, abych si odpočinul. Je fajn, že zde mohu i rychleji po okreskách, tím pádem mám 140 km přejezdu za chvíli za sebou a už stojím na benzince u Břeclavi. Kruh se uzavřel. Břeclav je trochu zacpaná a hned za ní přijíždím k úplně čerstvé nehodě. Lidé teprve vystupují z aut a telefonují. Opatrně se protáhnu a mířím na Bzenec. Důvodem je dálnice, abych to trochu urychlil. To se podařilo a původní dojezdový čas mám o 20 minut kratší. 444 km

 Celkem: 3815 km, benzínu 183 l, cena 1450 €