2.7.

Dneska jedeme na návštěvu k rodičům. Protože je pracovní den, trasu vymýšlím s objížděním Přerova i Olomouce. Jen na trase zpět to trochu komplikovaly uzávěry. Nakonec to dopadlo i bez navigace na jedničku. Jde vidět, že to po 10 letech mám trochu naježděné. 240km 


 

6.7.

Jízdu jsem původně plánoval na hranice Východních Čech, jenže pohled na Aladina mě donutil přehodnotit plán. Vymyslel jsem si kolečko mnohem blíže Zlínu, abych se mohl kdykoliv vrátit domů. Dokonce na trase byly body, které se ještě nikdy nenavštívily. Eva nakonec vyjížďku zrušila. Ráno vstávám v 6 hodin a po sedmé vyrážím. První věc co musím udělat, je natankovat v Otrokovicích na EuroOilu (1), od poslední jízdy mám prázdnou nádrž a to doslova. Doplňuji 15 litrů, to ještě SUMOKI nedostala. Dneska chci nechat jízdu plně na navigaci, tak jsem hodně zvědavý, jak to dopadne. V Napajedlích odbočuji na Halenkovice nad nimiž mám první místo, které mám od Pepy Frýdeckého. Ten už dodal hodně zajímavých míst. Vjíždím na zemědělskou cestu a po pár metrech parkuji u „vyhlídkového místa Šárka“ (2). Už tak brzo tady nejsem sám. V altánku sedí pán se psem. Nakonec zjišťuji, že to není žádný trhač, ale hrozně mazlivá fenka německého ovčáka. Také zjišťuji, proč to tady „voní“ po přírodě. Na poli zrovna jezdí s močůvkou. Letím si ho natočit dronem a při tom vyfotím i vyhlídku. Navi ukazuje zpět, mě se tam nechce, tím pádem zase nedodržím její pokyny. Zjistil jsem totiž, že se to dá na Žlutavy projet lesem. O dalším bodu vím, že je za Zdounkami. Kudy pojedu fakt nevím. V Kvasicích mě to vede na Kostelany, tady jsem už dlouho nejel, nebudu navi tušit v její péči o mne a SUMOKI. Projíždím Zdounky a hned za Těšánkami zastavuji u „Grunt Galatík“ (3), nikde nic nevidím, koukám do mobilu na mapy.cz a zjišťuji, že se trochu projdu kolem stájí a koní, k replice vodního mlýna. Kdo bude chtít, může to dojet až k němu. Při návratu si ještě popovídám s jedním koněm a s nadšením využívám místní sociálku. Vracím se na Zdounky a po mnou oblíbené cestě mířím na Ivanovice na Hané. Jenže než tam dojedu, u Pačlavic zamířím do Lhoty. Mám tady v lese nějaký bod. Ten si ověřuji až v momentě, kdy mě navigace nutí najet na hrozný Off-road. V mapy.cz nacházím mnohem sjízdnější cestu, která mě dovede až jakémusi hodně zanedbanému stavení. Tady mám mít cíl, „studánka Zdravá voda a sochu sv. Anny“ (4). Pro jistotu se jdu do stavení dovolit, zaparkovat na jejich pozemku a při tom zahlédnu sochu. Potom už si v klidu dojdu ke studánce a vyškrábu k soše. Nebýt toho stavení, je to moc pěkné místo. Vracím se po příjemném Off-roadu a mířím na Vyškov, z něho po staré Brněnské cestě dojíždím do Rousínova. Navigace volí první možné odbočení na Slavkov u Brna a tím pádem mě přivádí do Němčan. Tady mám video a moto přítele, kterého jsem mnoho let neviděl. Zkouším štěstí a zajíždím k němu domů (5). Jenže po včerejším pozdním návratu z motorkářského srazu se mi jej podařilo vyhnat z postele. Aspoň něco přes den udělá J. Dáváme si kávu a příjemně si poklábosíme. Po tolika letech je o čem. To kam mířím ve Slavkově, mu nemůžu říci, protože to nevím. Slibuji, že mu to za chvíli prozradím. Vyrážím a během pár kilometrů mě navi navádí na křížovou cestu ke kapli sv. Urbana (6). Do toho se mi fakt nechce, hledám a nacházím o kousek dále sjízdnější cestu, jenže ta mě zase přivádí k té křížové cestě. Naštěstí jsem tak její polovinu objel. Vracet se a hledat kde, nechal tesař lepší díru, vzdávám a vyrážím do kopce. Při jízdě přemýšlím, jak se vlastně dostanu dolů. Zpět určitě néééé. Parkuji přímo u kaple. Fotím a vzlétám dronem, ten mi ukazuje, že kousek za kaplí je mnohem sjízdnější cesta. Připadám si jako ukrajinský zvěd. Rozhled je krásný a je čím se kochat. Nasedám a vyrážím ověřit, jak to půjde, a jde to perfektně, touto cestou to chtělo přijet. A do města si ještě užiji perfektních serpentin. Slavkov opouštím po tahu na Kyjov, to je moc dobře, je to příjemné a rychlé svezení, které v Žarošicích ukončím a začnu mířit na Čejč. K dalšímu bodu odbočení míjím, navi si poradila a po pár kilometrech našla novou cestu. Dojíždím do Nenkovic ke „zvonici“ (7). Na drona uprostřed obce kašlu a jen ji celou obcházím pro focení a natáčení. Nyní mě čeká návrat na cestu do Čejče, to je dobře, je na ní pár krásných zatáček a v tomto kraji je to vzácnost, škoda toho nevyužít. Z Čejče na Čejkovice je to také hodně příjemné, a hlavně rychlé svezení. Jen mě ho začíná rušit kručení v břiše, to napravuji u „vietnamského“ obchodu. Není moc na výběr, smažené brambůrky pro jistotu kompenzuji banánem a Birellem. Na jaře jsem za Starým Poddvorovem navštívil dřevěnou kapli a při odjezdu zahlédl jinou u Dolních Bojanovic. Ta je teď mým dalším cílem. Kaple „sv. Rodinny“ (8) je zajímavá a stojí za zhlédnutí. U ní si vzpomenu na pohádku Mrazík a chaloupku Baby Jagy. Fotím, létám dronem a plně si užívám klidu, který tady i přes velké horko je. Jako sladkou odměnu si dávám spadené, přezrálé meruňky. Teď už vím, o čem Eva vždy mluvila, když vzpomíná na meruňky od dědečka. Nyní mě čeká hodně nezáživný úsek až do Strážnice, jenže se pletu. Navi mě pro zpestření protáhne přímo Hodonínem a ne po obchvatu a u Rohatce míjím začínající požár na poli (9). Zrovna „měštáci“ vystupovali z auta a hasiče potkávám před Petrovem. (v TV o tom večer byla reportáž) Za Strážnicí mířím na Tasov, Louku a Blatničku. Zde mě navi mate, nechce mě pustit dál. Je to jasné, mám tady bod, na který jsem zapomněl a myslel, že je jen průjezdný. Jedná se o „kapli sv. Ludmily“ (10), ke které se musí kousek do zákazu. Udělá si fotka a dávám drobnou svačinku. Už bych navigaci nepotřeboval, kdyby na zpáteční cestě domů nebyl ještě poslední bod, ukrytý za Uherským Brodem v Maršově. Cesta do Maršova už vypadá jako Off-road, ale není, za to ke „Dveřím“ (11) to je plnohodnotný Off-road. Dveře vypadají jak po vloupání a z dalekohledu toho také přes obilí moc nevidíte. Naštěstí jsem narostl a stačí mně to na rozhled do kraje. Pro jistotu vypustím drona, aby se také podíval, jak to tady máme krásné. Cestu domů už znám jako své boty a v pět hodin parkuji po 291km


 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

11.7.

Domluvil jsem se s kupcem na kolo, že si zajedu do Uničova a bude si jej moci vyzvednout. Vše klaplo na 100%. Po návštěvě u rodičů ještě zajíždím za sestřenkou. Domů musím trasu změnit a jet standartní přes Šternberk - Olomouc - Přerov. Protože v mé plánované jsou na meteoradaru jen dešťové odrazy. V Olomouci projíždím kolem prodejny Canisu, zastavuji a kupuji si špunty do uší. Už nemám žádné náhradní. Za Přeroven chci najet na dálnici, jenže je tady dlouhá kolona, vzdávám to a polňačkou se dostávám za Horní Moštěnice. Potom již klasika na Fryšták. 237km


 

13.7.

Po odpolední kávě vyrážíme s Evou na vyhlídku "Šárka" u Halenkovic (1). Chtěl jsem jí ukázat, jak je to krásné místo. Nahoře se domlouváme, že pojedeme na jih. V Babicích odbočuji na Kudlovice a úplně se strácím. Vůbec netuším, kam dojedeme. Až křižovatka na hřebeni Chřibů mě napoví, kam dál. Míříme na Kroměříž. Ve Vážanech odbočím na Kvasice, ale nijak nespěchám, jako celou dnešní vyjížďku. Cestou musím zastavit, dostávám žihadlo do nohy. Vypadá to na vosu, nikde nevidím žihadlo. Z Kvasic na Kurovice a Zahnašovice si náramně užívám příjemných klikatých cest. Do Zlína to vezmu přes les za Rackovou. Nakonec s této odpolední jízdy máme 101km


 
 

16.7.

Chystám se v neděli vyrazit a mám prázdnou nádrž. Jedu tedy do Otrokovic natankovat. U benziny EuroOil mě to ukazuje dojezd 59km. Asi to bude pravda, tankuji 15,7 litrů. (nádrž je na 20l) Nakonec jsem si dal pěkné kolečko o 46km


 

20.7.

Neděli hlásí bez deště, ale s vyšší teplotou. Proto si plánuji cestu na jih do ještě vyšších „horůčav“. V Šamoríně mám fotku se SUZUCATI, takže teď je na řadě SUMOKI. Budík mám na 6:30, jenže jako vždy nemohu dospat a vstávám po páté. Trasa je jasná a mockrát projetá, nemám důvod ji měnit. První zastávku dělám až v Brezové pod Bradlom na benzině (1). Potřebují kávu a zapnout kamery. I tak budu natáčet to, co mám již natočené. Jenže ta cesta je tak pěkná, že musím. Druhou zastávku mám na „Slovenské poušti“, jenže než se tam dostanu, musím na odbočení zazmatkovat. Úplně jsem to přehlédl a brzdím na poslední chvíli, řidič v autě jen nevěřícně kroutí hlavou. A hned za křižovatkou mi pípne kamera. Chce nastavit datum? A to netuším, že dneska budu rád za dvě kamery, hodně záznamů nemám, i když jsem kamery zapínal. Najíždím do vojenského prostoru Záhorie (2) a pro parkování volím vzdálenější parkoviště. Uvažuji o nízkém průletu dronem nad pískem. Jenže to se nedá uskutečnit, je tady bezletové pásmo, ani motory se nenahodí. Nevadí, pár fotek mám a mohu pokračovat na Pezinskou Babu. Užívám si jízdu až do Perneku, cesta je ještě prázdná. Než se dostávám k prvním zatáčkám, daří se mi předjet auta a mohu si zvolit mé tempo na průjezd serpentinami. Jen za jednou zatáčkou uvolním místo závodníkovi. Ten tady bude asi kroužit celý den. Nahoře v sedle kontroluji kamery a zjišťuji, že jedna nenatáčela. Vyměním baterie a pokračuji na Pezinok, a opět cesta jenom pro mne. Za Pezinkem vše musím nechat na navigaci, tady bych se ztratil během pár metrů. A ona to dokázala i navigace, najednou končím u zatarasené cesty (4). Čučím do mapy.cz a stejně nic nevymyslí. Kousek se vracím a odbočuji doleva, nekompromisně odmítám, poslechnou pokyny „Terezy“, a najednou BRATISLAVA.  Už se pomalu smiřuji s tím, že další zastávku minu, protože netuším, kde jsem a ukazatele už udávají směr na Šamorín. V Zálesí se mi objevuje bod zájmu a jsem na místě, kde se dá dojít ke „Gešajovskému mlynu“ přes „korzo Zálesí“ (5). To korzo je pěkné, za to mlýn je jedno velké zklamání. Ani tady dron nenahodí motory, jsem v zóně Bratislavského letiště. Vyrážím k hlavnímu bodu dne. Na jedné křižovatce už ztrácím nervy, máme najet na hlavní, která je hodně frekventovaná, řidič přede mnou nemá odvahu se vmáčknout do velké mezery a tím pádem zase dlouho stojíme. V Šamoríně už cestu znám, bezpečně mířím k brance, kudy se dá protáhnout. Pár metrů před kovovým koněm, zastavuji a dělám místo těm živým (6). Konečně na místě. Poprosím kolemjdoucího o fotky a uvažuji o selfí z drona. Jenže je tady tolik lidí, že nemám odvahu. A když poslouchá bezduché disko skladby z koupaliště, neměl bych ani odvahu se tam jít vykoupat. Teplota je už slušná, dávám jen lehké triko a v bundě plně otevírám ventilace. Nyní mě čeká hodně nudná a nezáživná cesta, jen pár zatáček mi navigace naservíruje opuštěním hlavní cesty na Dunajskou Stredu. A jsem v Jahodné, to má dva důvody, chci se pokusit najít mlýn, který jsme s Evou nenašli a zajet si tady do bistra na oběd. To že jsme loni mlýn nenašli, se potvrdilo dotazem jedné paní. Je to soukromé a uzavřené. Za to bistro (7) je otevřené a jsem tady sám. Objednávám pizzu Diavolo, dva Birelly a ledovou kávu. Když nasedám, mám co dělat se vyšplhat do sedla. Opouštím Malý Dunaj, abych se po velmi nudné cestě opět dostal k Malému Dunaji. Je to na palici, ale tady to jinak nejde, chcete-li navštěvovat zajímavá místa na jeho toku. Mám ještě jeden vodní kolový mlýn u Jelky (8). Ke své hrůze zjišťuji, že je to i nástupiště/výstupiště a občerstvovna pro vodáky. Lidí je tady více jak komárů. Místo pěkné, ale ne teď. Mlýn je zpoplatněný 3€, to nedám, jen si ho obcházím kolem plotu a kousek poodejdu na drona. Neletím moc k vodě ani k mlýnu, za to mám pěkný záběr na celé toto místo. Nyní mě čeká hodně dlouhý přesun k dalšímu bodu. A protože je SUMOKI hodně žravá, musím dotankovat v Senci (9). Když pokračuji, dochází mi, že v navi jsou klikaté cesty. V obci Kaplna to měním a místo pod Malé Karpaty mířím na Trnavu a teprve od ní na Jablonici. Doufám, že oprava cesty přes pohoří už bude hotová. Proto si ještě před serpentýnami kontroluji kamery a vyměňuji baterie. Místo super průjezdu, má zaznamenáno, předjetí kolony na prvním semaforu, stavební techniku a plynulý průjezd druhého semaforu. Za Senicí mám v navi ještě tři zájmové body, jenže čas mě nutí dva zrušit a nechat jen jeden, který je kousek od „Miléniového kříže“ a ještě na polní cestě. Opatrně tedy dojíždím k „Smrdácké lavičce“ (10). Je na perfektním místě a při dnešní viditelnosti to bylo dobré rozhodnutí si ji ponechat v itineráři. Jen její otočení o 180°by bylo příhodnější pro výhledy do kraje. Za to na focení se SUMOKI je perfektní. Pomocí drona si dělám selfí a uvažuji, kterou cestou se vydám domů. Původně jsem měl jet na Skalici, byl tam bod, ale po jeho zrušení využívám krásné cesty na Velkou nad Veličkou. Od ní mě navi chce vést přesně tou ranní, ale to odmítám a jedu na Blatnici pod sv. Antoníčkem a Uherské Hradiště. Domů přijíždím o půl sedmé po 480km


 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

23.7.

Ještě hlásí pěkný den, domlouvám návštěvu u rodičů. Cestu tam nijak nekomplikuji, jen se zastavím v Genezi pro nové podkolenky. Přerov jedu středem města a v Olomouci mě trochu zdržuje drobná zácpa aut. Do Uničova (1) dojíždím ve standartní čas. Když nastal čas odjezdu, popřemýšlel jsem kudy domů. Vychází z toho cesta na Mohelnici a do Městečko Trnávka. Tuto trasu už moc nejezdím, je potřeba si ji zopakovat. Do Konice volím jízdu údolím podél kolejí. Na posledním přejezdu mě předjíždí motorkář. Nebudu přeci zdržovat a držím se ho jako klíště. Má velmi slušné tempo, dokonce i v obcích, to už nedávám. V Konici ihned zajíždím na benzinku (2), už jsem se začínal bát, že nedojedu. Dojezd to ukazuje 24km na nádrž. Nyní opět rozhodnout kudy. Volím směr Olomouc s tím, že v Drahanovicích zamířím mezi Prostějov a Olomouc. A uzavírka to ještě potvrdila, že Prostějov určitě netrefím. V Tovačově přesně u benzinky mě naskočilo 8000 kilometrů na SUMOKI, zatáčím k ní a dělám si fotku (3). Po občerstvení vyrážím klasiku domů, jenže ve Vlkoši to zase měním a jedu do Chropyně, rozhodl jsem se projet přes Rackovou. Cesta domů byla mnohem delší, za to perfektní. 266km


 
 

30.7.

Už dlouho jsem se neprojel, protože „tento způsob léta zdá se mi poněkud nešťastným“. Na to, že se nám klima prudce otepluje, my doma jenom mrzneme. Proto Evě vyrábím pařeniště, abychom byli na příští jaro nachystáni. A když už jsem od železa, musím hotové díly odvézt na zinkování. Nasedám na SUMOKI, protože BONNIE je pořád u doktora. Žárové zinkování mám kousek od Hulína (1), po vynadání obsluhou, že lezu, kam nemám, zanechávám díly na místě a vyrážím do Olomouce k BONNIE doktorovi. Tam využívám jen kousek dálnice, jinak klasickou trasou přes Tovačov dojíždím do Triumph Olomouc (2). Pan Ševčík mi pověděl, jaký je další postup a co bylo za kódy v diagnostice. Poté si ještě prohlížím motorky a chystám se vyrazit. Dostávám nápad, když už mířím do Jeseníků, zastavím se u známých. Domlouvám si čas a vyrážím. Uvažuji o směru na Jívovou, jenže v Olomouci se zamotám a nakonec jsem až u Šternberka. To nevadí, do Rýmařova se dá dostat hodně dobrou a mnou oblíbenou cestou přes Huzovou. Blíží se poledne, zastavuji na oblíbené benzince (3) v Rýmařově na kávu a medovník. Na vodu v tom chladnu ani nemyslím. Pokračuji na Skřítek, cesta je prázdná a zatáčky mám jen pro sebe. Ze Sobotína na Červenohorské sedlo je to výborná zkratka, nemusím tak do Rapotína a potom nudnou cestou přes Velké Losiny. Protože SUMOKI i já potřebujeme zavodnit, zastavuji v Loučné nad Desnou na benzině (4). Je tady pán s pěknou Hondou VFR 800 X Crossrunner, přisedám si a velmi příjemně si povídáme. Jenže pohled na oblohu mě popohání vyrazit. Pánovi dávám odkaz na náš web a vyjíždím. Cesta přede mnou je prázdná a tak to mám až do posledního vracáku, kde dojíždím Tatru. V sedle jsem zase první smile. Dolů mě chytá přeháňka, která končí po odbočení v Bělé na Vidly. Koukám, jak tady na podzim při záplavách řádila voda. Ještě není vše opravené. Pouštím před sebe motorkáře, nějak spěchá, jenže nakonec ho v zatáčkách dojíždím a trochu mě zdržuje. Nevadí, času mám hromadu a není kam spěchat. Toho využívám a pod Hvězdou si dělám odpočinkovou pauzu. Kontroluji mapy.cz a řeším, kudy se budu loudat do Libiny na návštěvu. A jsem zase v Rýmařově, nyní mířím na Horní Město. Tuto trasu mám doopravdy rád, za Tvrdkovem se otevře nádherný pohled dolů do kraje a ještě jsou zde perfektní zatáčky. Čas pořád výborný, dlouho jsem nebyl v Oskavě a přes ní se do Libiny dostanu také. U přátel (5) parkuji 5 minut před domluveným termínem, takže tak akorát. Příjemně strávená hodina, ale čas mě již nyní popohání, jestli mám být v rozumnou dobu doma. V 16 hodin vyrážím a nijak to nekomplikuji a jedu klasiku, Šternberk, Olomouc a Přerov. Za ním kousek po dálnici na Martinice a z nich na Fryšták. Doma parkuji v 18 hodin po příjemných 377km.


 

uživatelský obsah - vždy jako první článek!!!

---slider---

error Slider nebyl nalezen.

---infopanel---

+420 987 654 321

mail@com