Už je to týden co jsem neseděl v sedle a k tomu se konečně zlepšuje počasí. Vymyslel jsem si výlet na Vysočinu, napřed kontaktuji bratrance, jestli nebude na chatě. Nebude. Proto kontaktuji Laďu (seznámili jsme se na srazu Triumph Olomouc), jestli bychom se nemohli sejít. To se daří domluvit, s tím, že detaily se upřesní později. Vstávám před pátou a v 6 hodin vyrážím. V Otrokovicích si dotankuji (1) a jedu na Buchlovské kopce, dneska to vyšlo na jedničku. Byl jsem tam sám a těch pár aut se podařilo předjet ve stoupacích pruzích. Z Nesovic na Vyškov to je moc fajn cesta. Potom již známá trasa přes Račice, Křtiny, Olomučany a Šebrov. Spousta zatáček a zase úplný klid. Po dvou hodinách dojíždím do Tišnova (2), trochu promrzlý (15°C). Dávám kávu a vyhřívám se na sluníčku jako surikata. Volám Laďovi, že se za hodinku mohu objevit ve Fryšavě. Nachytal jsem jej v „nedbalkách“, domlouváme to až za hodinu a půl. Do Nového Města na Moravě se dá vybrat ze tří cest. Tu na Dolní Rožínku mám moc rád, ale jel jsem jí nedávno. Volím tu na Bobrovou. Je taky super a dneska ještě obzvláště. Jedu tak pomalu, jak na SUMOKI nejezdím, dokonce se musím napomínat, abych dával větší pozor na cestu než co je okolo. Díky této kochací jízdě, u jednoho rybníka vidím houf divokých hus. Zastavuji a notnou chvíli je pozoruji. Dokonce uvažuji, že si zajedu u Tří Studní k soše Káněte. Nakonec raději jedu přímo k sochám „Hřibů“ u penzionu U Peňázů (3). Jsem tady brzo, v klidu si fotím hřiby a opět se sluním na sluníčku. Během čtvrt hodinky doráží Laďa. Sedáme si na terasu restaurace, kde si moc příjemně povykládáme u kávy a zákusku. Po 13 hodině vyrážíme spolu k další soše do Dobronína. Jedeme necelou hodinu opět klidným tempem. Socha „pohádkového koníka“ (4) stojí na pozemku ranče Ztracená Podkova a přístup není omezen. Fotíme si ho a po chvíli se rozloučíme. Mám to přece jenom ještě nějaký ten kilometr domů. V Jihlavě je uzavřená cesta, kterou mě vybrala navigace, to je nakonec moc dobře, protože by mě tím pádem nezavedla do Brtnice. Tam potřebuji, chci fotku s medvědem. A to se mi podařilo (5). Ještě mám jeden bod k navštívení, který je v obci Štěměchy. Je jím bývalá tvrz (6). Chvíli to hledám, než se mi daří zaparkovat přímo před ní. Z tvrze je jen pár zdí, ale místo je hezky upravené. Po projetí Jaroměřic nad Rokytnou zastavuji v Hrotovicích na benzině (7). Musím dotankovat, jak SUMOKI, tak i sebe. Začínám mít trochu hlad a žízeň. V navigaci ruším místo na kávu v Pohořelicích a vyrážím na hodně oblíbenou cestu, Rouchovany – Moravský Krumlov, který se podjíždí. Do Pohořelic také nevjíždím, jen podjedu. A cestu na Kyjov máme také hodně naježděnou, co opravili povrch u Dambořic, je to parádní svezení. V Kyjově (8) už musím zastavit, zadek začíná protestovat a je nutné i tekutiny opět doplnit, teplota je již mnohem výš, než ráno. Domů se nikde nezastavuji a jedu to na jeden zátah, jen to nevezmu ranní cestou, ale přes Kunovice. Doma parkuji po dvanácti hodinách a 495km

Dneska jen k rodičům a cestu jsem nijak nevymýšlel. Jediné změny trasy se dělali podle uzavírek od cestářů. 205km

Dnešní vyjížďku začínám návštěvou u očního doktora, potřebuji napsat kapky. Po půl hodině vyrážím za hlavním cílem, tím jsou semena, která Eva objednala ve Slavkově u Brna. Až do Starého města využívám dálnici, potom přes Buchlovské zatáčky, kde je poměrně klid se dostávám do Bučovic. Tady na mne křičí spousty cedulí, že je na Slavkov cesta uzavřená prop osobní dopravu včetně motocyklů. Je to divné, ale jedoucí auta pokračují. Jedu za nimy s tím, že se když tak vrátím. Nakonec to není nutné, uzavírka se dá krásně objet přes Křížanovice. Bez jakéhokoliv omezení parkuji v 9 hodin u „Zahradního centra V Aleji“. Objednávka vyzvednutá a přesouvám se o pár metrů dál na benzinku, potřebuji kávu, vstával jsem v 5 hodin (brrrrrrr). Zpět na Bučovice se mi nechce, vyrážím na Kyjov. Do protisměru je větší provoz, kvůli té uzavírce u Křižanovic, vedou zde objížďku. U Kyjova dávám malou zastávku a přemýšlím, kudy se vrátím. Na Osvětimany jsem jel nedávno, vybírám Bzenec s tím, že si vyzkouším i nový úsek dálnice do Starého Města. Je to paráda, žádný provoz. Jakmile sjedu přes hodně komplikovaný výjezd, mířím na Kunovice a klasiku přes Bílovice domů. Parkuji v 11 hodin po 177km

Budík mám na 6:00, ale jako vždy nemohu dospat a vstávám již v 5:40. Vyjíždím ještě za šera, sluníčko se mi ukazuje až na kopci za Bohuslavicemi. I když navigace běží, nyní na ni ani nekoukám, cestu do Trenčína znám, až tam ji budu potřebovat na projetí městem do Trenčanské Turé. To je hodně důležité, mám tady oblíbenou benzinku (1). Kde si dávám moc dobrou kávu do porcelánu. O zapnutí kamer uvažuji až za Partizánske. Do teď jsem udělal jen pár záběrů. Na této části trasy není důvod se tím zabývat, je nezáživná a proti slunci. Konečně zastavuji u motorestu Hájnikova žena (2), kde kamery konečně zapínám, má to už smysl, začíná totiž ta zábavnější část cesty. Sotva vjíždím do lesa, musím přibrzdit, uprostřed cesty stojí zdatný srnec. Jen se na sebe podíváme a mizí v houští. Jsem v Žarnovicích a z nich přes Horduša-Hámre mířím k dnešnímu prvnímu bodu zájmu. Obec je poměrně dlouhá, i tak jedu lehce nad limit, je to asi pomalu, protože další motorkář kolem mne jenom proletí. Konečně se dostávám do serpentin, je to úzké, ale perfektní na ježdění. Dneska potkávám jen dvě auta v protisměru, to mi ještě více zlepšuje náladu, protože si toho mohu více užít. Konečně vidím ceduli, Banská Štiavnica, jenže tam nejedu, před ní v sedle Hájik odbočuji ke kalvárii. Je tady značka „jen pro dopravní obsluhu“, takže pro mne to bude platit. Přece jenom se obsluhuji k dopravě k „dolnímu kostelu (3). Dokonce tady mám i lehký Off-road v podobě šotoliny. Parkuji přímo nad amfiteátrem, jsem tady sám, jenže než se nachystám na výšlap k hornímu kostelu, už se objevují lidé. V pohodovém tempu, to způsobují motoboty, šplhám nahoru. Během toho si prohlížím jednotlivá zastavení a střední kostel. Během chvíle stojím u horního kostela a zhlížím na město. Je v ranním slunci pěkně nasvícené. Vypouštím drona pro zachycení celé kalvárie. Při sestupu se množství lidí znásobilo, jsem rád, že brzká hodina mi umožnila v klidu nasát atmosféru tohoto místa. Odjíždím v 10:30, až k dálnici mám opět cestu zcela pro sebe, těch pár aut bezpečně předjíždím, je to rychlejší přesun s fajn rychlými zatáčkami. Dálnici do Zvolenu a hlavní do Detvy není třeba komentovat. V Detve mám již ověřenou benzinu na odpočinutí. Je asi dosti oblíbená motorkáři, i dneska tady jeden je. Prohodíme pár slov a dávám si oběd. (4) Je potřeba se posilnit, protože mám před sebou tu nej motorkářskou cestu, Hriňová-Hnúšťa-Jelšava-Štítnik. První polovinu mám již loni projetou a byl jsem jí nadšený a podle mapy ta druhá bude ještě lepší. Vyrážím a nikdo tím směrem nejde, to je předzvěst, že bude jízda jen moje. Úžasně se mi daří a spokojeně projíždím i tu druhou část. Jak jsem tušil, je ještě lepší. Je to učiněný ráj, když ji natrefíte prázdnou jako já. Ve Štítniku dotankuji, už na mne hladové oko chvíli mrká. Mám ještě na dnešní den jeden bod zájmu, ten mě byl zrovna na benzině v Detvě loni doporučený. Jenže cestou koukám na šipky k Slavošovickému tunelu (5), čas mám, není důvod si tam zajet. Hned za obcí se najíždí na šotolinu, jenže najít tunel není žádná sranda, dvakrát se musím dívat do mapy.cz. Podruhé zjišťuji, že jsem jej minul a musím se vrátit. Až když vidím, jak vlastně tunel vypadá, chápu, že není k nalezení. Musí se totiž k němu dolů po schodech do jámy. Kdo by to předpokládal u tunelu, že? Fotky udělány a teď zpět na trasu. Protože mě bylo teplo, nechávám si jen jedno triko a otevřenou ventilaci, asi jsem se potil strachem na té šotolině. Protože po příjezdu k zámku v Betliarech (6) mi není nejtepleji. Chvíli řeším parkování, nakonec nechávám SUMOKI i zdi chalupy a jdu si nafotit zámek. Těch 250m se dá zvládnout. Přiznávám, že doporučení nelhalo a zámek je pěkný. Jenže čas je neúprosný, musím pokračovat. Vyrážím na Spišskou Novou Ves, aniž tuším, že mne čeká „motoporno“. Tak něco fantastického jsem nečekal, povrch perfektní a o zatáčkách netřeba ani dlouhé popisy. Jedním slovem, FANTAZIE. A jenom pro mne. Auta dojíždím až za odbočením na Hnilčík. Ještě, že jsem zvolil takovou trasu hned na první den, kdy jsem odpočatý a plný energie. Pořád říkám, proč jezdit do Alp, když mám takové cesty kousek od domova. Ve Spišské Nové Vsi hledám obchod, kde bych si nakoupil jídlo. Nakonec vidím COOP Jednotu. Nakoupena večeře i snídaně. Na ubytování to mám jen 15 minut. Před penzionem Farkys v Jamníku parkuji po 17 hodině. Majitel mi ukazuje, kde na zahradě schovat motorku a kde budu mít pokoj. Ještě si stihneme příjemně povykládat a mohu odpočívat po 449km

Ranní ptáče dál doskáče. V 6:30 vyrážím, mám to jenom kousek do Levoče. Cestou se pokochám pohledem na Vysoké Tatry a jsem na náměstí (1). Připadá mě, že jsem jediný, co tady straší. Parkování nemusím řešit, do 9:00 je zadarmo, to budu už dávno pryč. V klidu si obcházím pěkně nasvícené náměstí. Dokonce i small talk dávám s jednou paní. Je čas se posunout. Opět mě navigace překvapila, mám totiž klikaté a ty musím jet v každém případě. Už vidím Spišský hrad (2), je přímo proti slunci. Naštěstí ho podjedu a k němu to mám se sluncem v zádech. Je to pěkný pohled. Na parkovišti jsem skoro sám, když nepočítám tři obytňáky. Využívám toho a vypouštím drona, jenže slunce se schovalo za mraky a nemám to krásné nasvícení. Nevadí, za to je tady klid. Sleduji, jak najíždějí auta do hradu, vydávám se ke vstupu. Jenže trochu smolík, otevírají až za půl hodiny. Váhám a přemýšlím, jestli zůstat. Zůstávám a nakonec jsem za to rád, byla by chyba si tak monumentální hrad (zříceninu) neprohlédnout. Protože ještě na horní části dělají opravy je vstupné levnější. Naštěstí vyhlídková věž je otevřená, mám tak celý hrad jako na dlani, i Vysoké Tatry opět vidím. U SUMOKI jsem v 10 hodin a vyrážím na Krompachy a Margecany. U nich mi po zhlédnutí videa dvou motorkářů, těsně před výletem, přibyl bod na prohlédnutí. Je jím Margecanský tunel (3) a je na něm perfektní, že se dá projíždět. Dělám fotky na obou vyústěních a vracím se na Margecany. Cestou zrovna potkávám vlak, jenže ten už projede tunelem novým. Cesta mě vede do Prešova, tady poprvé vidím „cikánské slumy“. Jakmile se promotám složitou víceúrovňovou křižovatkou dojíždím do Velkého Šariše. Nyní ještě najít správné místo na drona, protože na výšlap k Šarišskému hradu (4) fakt nemám čas. Chvíli to trvá, nakonec mám moc pěkné místo. Vypouštím poletuchu a letím si prohlédnout hrad. Je to Spišský v malém, jak mě informoval jeden pán při ranním čekání na otevření Spišského hradu. Stačilo, koukat na rozpadlé kamení se nesmí přehánět. Teď mám před sebou trochu delší cestu a navigace ji opět ještě prodlužuje. Občas nevím, jestli je to dobře nebo špatně. Pro spotřebu je to špatně, musím proto zajet dotankovat. A jsem v Bardějově (5), motám se uličkami, až se ocitám na náměstí. V klidu si ho obkružuji a je mi divné, že tady nejsou auta. Zastavuji u kavárny a jdu se zeptat, jak zde parkovat. Na náměstí určitě ne, je to jen na povolení a monitorované, musím do bočních uliček. Po pár metrech nacházím fantastické parkování na dvoře u restaurace. Poptávám, jestli jim nebude vadit motorka blízko jejich vchodu. Vše domluveno, aby ze mne něco měli, dávám si alespoň kávu. Teprve potom se jdu projít po náměstí. Stojí to za tu námahu, co jsem absolvoval. Po návratu ještě dám smoll talk s obsluhou restaurace a volám na ubytko s informací o času příjezdu. Musím vyrazit, čas je neúprosný. Konečně mířím k hlavnímu cíli celého tohoto výletu, na Duklu. Zastavuji u památníku „TARAN“ (6) na začátku Údolí smrti. Je to kompozice dvou tanků, T34/85 a Pz.Kpfw.IV Ausf.G. Zrovna na něm štětci pracují dva vojáci. Poptávám, jestli nebude vadit dron, odpověď mě potěšila. Vypouštím ho a chvíli si tady poletuji. Nasedám a vyrážím do Údolí smrti, jenže po třech kilometrech (7) mě dojde, že to časově nedám a obracím se. Přednost má památník. Jen navigace mě opět trochu pozdrží mírnou zajížďkou. Za to zase vidím, jak si tady žijí cikáni. Oproti těm kolem Prešova luxusně. A jsem u památníku „Dukelského bojiště a Karpatsko dukelské operace“ (8). Sem jsem mněl jet již před 45 lety, ale to nevyšlo. Takže konečně splněné přání. I tady se ptám na drona, zrovna narážím na správce areálu. Nemá nic proti tomu. Napřed polétám, až potom si v klidu procházím kolem hrobů. Rozhlednu a jiné objekty už nenavštěvuji. Možná je to málo, ale to prostě stačí. Abych stihnul v domluvený čas na ubytování, musím pokračovat. Cestou zastavuji na HAVAJI (9) a už jsem pod „kostelem Svatého Ducha“ (10) v Medzilaborci. Nahoru až k němu nejdu, nerad bych tady nechal motorku bez dohledu a uklízet věci pod zámek už nemám sílu, protože to budu dělat o pár metrů dále u obchodu. Kde si nakupuji večeři a snídaní. Když už jsem byl dneska na Spišském hradě, beru Spišské párky. Na ubytování dojíždím za 10 minut, je to penzion Alexander v obci Habura. Motorku parkuji pod stříškou a za bránou. Párky mi paní domácí ohřála, nemusím se tím zabývat. Kromě mne tady nikdo jiný není, mám tak svůj klid. V jednom ohledu je to dobře, je tady společná koupelna a záchod. Dnešní den byl nejvíce naplněn navštívenými místy, za to cesty už nebyly tak luxusní jako včera. To vůbec nevadí, i tak mám 285km

Ráno mě budí místní kohout, jenže odolávám a nakonec vstávám na budík. V 7:00 jsem „vyhozen“ na ulici a ve 13°C vyrážím na Medzilaborce a z nich na Sninu. Cesta je trochu proti slunci, za to velice příjemná a v hezké krajině. Co více si po ránu přát. Nespěchám a plně si to vychutnávám. Ve Snině zastavuji na benzině (1) a ranní káva mě trochu probírá. Nyní mě čeká pár kilometrů, které si projedu oběma směry. Jakmile se blížím k prvním zajímavým zatáčkám, zahlédnu mezi stromy vodní plochu, takže je mi jasné, že nazpět bude zastávka. Kroužím si zatáčky a hle semafor. Dlouho se na něm čeká a po zelené pořád nikde nevidím důvod uzavírky, až po kilometru míjím techniku. Těsně před dalším semaforem odbočuji do Topoly, kde zastavuji pod „dřevěným kostelem sv. Archanděla Michala“ (2). Je tady takový klid, že nemám odvahu drona ani vypustit. Nezbývá, než si to jen projít. Hned u kostela je „vojenský hřbitov z 1 světové války. Fronta vedla po zdejších kopcích. Ani se mi od tud nechce. Jenže čas je neúprosný. Vracím se k odbočení do obce, zrovna se rozjíždějí auta na semaforu, takže rychle před ně. Už začínám chápat tu délku uzávěry, technika se rozmnožila a je už po celé délce 2,3 km.  Opět si projedu perfektní zatáčky, když mě nikdo nezdržuje a zastavuji u parkování nad přehradou „Starina“ (3). Nejsem tady sám, mám možnost i smoll talk s mladou rodinkou. Potom vypouštím drona, abych viděl celou vodní nádrž. Vracím se na hlavní cestu ze Sniny mířící na Ukrajinu, jenže opět mě navigace a klikaté cesty z této cesty svedou jinam. Když přijíždím do Ruského Hrabovce, zaujaly mě dva kostely vedle sebe. I čas na odpočinek velí zastavit. Prohlížím si je a koukám do mapy.cz. K mému údivu chce navigace jet dále po hlavní cestě, i když už doma jsem plánoval tady odbočit. Nemám to ale štěstí? Jak se to vezme, po najetí mezi domy mě radost za chvíli přechází, když mám poprvé v mém motorkářském životě přejíždět potok. A to se mi ještě na druhý břeh nafazulovalo auto. To, že dále je z toho slušný Off-road, mě ani nepřekvapuje. Nezbývá než jít do stupaček a prokousat se do Inovce chtěnou trasou. Nakonec po přijetí k obci mám odměnu v pohledu na Ukrajinské hory vzdálené jen 1,5km. Chvíli zde bloudím, než najdu tu správnou uličku pod „dřevěný kostel sv. Archanděla  Michala“ (4). Je menší, ale na pěkném místě. Drona ani neberu, musel bych létat přímo nad domy. Je od něj velice pěkný výhled, takže sedám na lavičku a kochám se. Za chvíli už tady nejsem sám, pozdravím dva nově příchozí a hodím řeč. Dávají mně tip, na lom hned pod Inovcem. Nezbývá nic jiného, než pomalu sjíždět dolů do údolí a hledat místo na odbočení. Je naštěstí dobře označené a tak se i dovím, že je to „Beňatinský lom“ (5). Parkoviště je slušně obsazené, to mě odrazuje brát drona sebou. Pohled na lom je pěkný, a když zjišťuji, že se dá jít po jeho okraji, neváhám. Nakonec ani mi dron nechybí, záběry z větší výšky se dají udělat od horní stanice lanové skluzavky. Návrat v motobotách je trochu horší, ale vyšlo to. Místní bufet už otevřel a mohu si dát kávu s Birellem. Mám před sebou sjetí z kopců na rovinu pod Zemplínskou šíravu. Doma jsem to naplánoval, že se budu pohybovat po severní straně vodní nádrže, dobře vymyšlené. Protože až tady mě napadlo, že bych se nějak mohl dostat k vodě a udělat zajímavý záběr. Prohlížím mapy.cz a nacházím rozhlednu ve Vinné. Po zadání do navigace to nechávám na ní. A opět to nedopadlo dobře nebo ano? Jak se to vezme, k rozhledně (6) musím dojít pěšky, za to jsem objevil stánek s langoši. Napřed podávám sportovní výkon a docházím těch 350m k rozhledně. Pohled na ní nebudí zrovna důvěru v její funkčnost. Raději se poptávám, jestli se dá použít. Takže ano, dá. Vypouštím drona, dělám si selfí a pár záběru na vodní nádrž. Veni, vidi, vici, nyní mě zajímá jen langoš. Obsluha je pomalejší, za to výtvor je moc dobrý. Pokračuji a trefuji se přímo v nešťastnou hodinu (15:00) do Michalovců, aut jako much a jede se krokem. Raději zastavuji na benzině a dotankuji, budu mít jistotu dojezdu. Konečně Trebišov (7). Tady nemít navigaci, nikdy nenajdu místo které mám v plánu. Parkuji přímo u fotbalového hřiště. Za mnou přijíždí otec na V-Stromu a přiváží syna na trénink, chci poklábosit, ale není zájem. Jen si zkontroluji, kam mám vyrazit a za chvíli stojím u „Andrássyho mauzolea“, jenže to není to co je v plánu, jen pěkný přídavek. Až po dalších metrech stojím u „Pariče“, no vlastně u zbořené zdi. Ano, přesně k ní jsem chtěl. Ještě se procházím po parku a vracím se k SUMOKI. Za Trebišoven mám ještě chvíli rovinu a už vjíždím do kopečků zde koukám na hrad Slanec. Více se mně nezajímá, potřebuji dojet do Chrastné a z ní po rozbité cestě k rozhledně „Čerešenka“ (8). Pěkná, i místo je dobře zvolené, proto zde nejsem sám. Dá se dojet až k ní a udělat si pěknou fotku. Výhledy dneska nejsou 100%, stejně lezu nahoru. Přemýšlím, jestli se budu vracet (a), nebo pojedu po té rozbité cestě dále (b). Za „B“ je správně, je to v kompletní režii navigace. Vede mě pěknou silničkou a tak se rozvášním, že úplně míjím ubytování a musím se otočit. Je to první stavení při vjezdu do Bunetic. Není to penzion, jen ubytovna. Přivítání bylo příjemné a nakonec mám i pokoj se sprchou. Při zajišťování noclehu jsem jí neměl mít. Parkování motorky je výborné, schovaná vzadu za rohem a ještě pod kamerami. Je tady perfektní klid a to se také cení. Dneska mám stejný nájezd jako včera 285km

202km

370km

Rok se sešel s rokem a opět jedu na česnek do Dambořic. Cestu zpět změním a zastavuji se u Milana v Kromeříži na pokec. Pěkných 187km

Jen návštěva u rodičů, klasika, tam už se nic nevymyslí. 217km