10.8.
Na česnek do Dambořic 170km
Vyrážím v 7 hodin a po nové dálnici mířím na Bzenec. V Ratíškovicích se na Dubňany nedalo a musím na Hodonín, potom přes Dolní Bojanovice na Čejkovice. Objíždím tak uzavřené Mutěnice. Až do Mikulova na benzinku už žádná uzavírka není, tím pádem perfektní svezení. Po kávě mířím na Drnholec, ale místo na Hrušovany nad Jevišovkou mě Tereza vede více na sever, až nakonec najíždím na mnou neoblíbenou cestu Pohořelice - Znojmo. Je to moje chyba, neměl jsem Terezu poslouchat a jet podle sebe. Nebo jí to zavčas dát vědět. Po odbočení na Vranov nad Dyjí už začíná slušnější ježdění a za ním je to nirvána na dvou kolech. To úplně nejlepší je za Slavonicemi, kde tankuji, až do Nové Bystřice. Už jen kvůli tomu se sem vyplácí zajet a jen si užívat. Z Nové Bystřice mířím na jih do nejsevernějšího města rakouska Litschau, kde mám první bod dneška a časově jedu přímo dokonale. Parkuji kousek od „Gasthof Kaufmann“ a už se těším na nějakou dobrotu. Schnitzel to nebude, ten mám splněný před nedávnem. Musím využít česky mluvící obsluhu, jinak bych se nenajedl, nechávám si doporučit guláš. Po přinesení koukám na přílohu, místo knedle zapečené rohlíky. Chutná mi to a v příjemném prostředí trávím asi hodinu. Cena není nijak zničující, i se spropitným 25€. Nyní mám na hranice kousek jízdy po příjemných rakouských cestách, jenže narážím na uzavírku a Tereza je tak paličatá, že mě do ní pořád žene. Přes mapy.cz nacházím objížďku. Po překročení hranic mířím na Rapšach kolem něhož mám velmi zajímavé body. Jenže pro Terezu složitý úkol. Musím si hodně pomáhat mobilem, abych našel správné cedule označující místní části. Malý Londýn, Paris a New York. Bosna ceduli nemá, jen jí projíždím. Hlavní cíl celého výletu splněn a pokračuji na Novohradsko. Je to nádherná krajina a představa, že sem chtějí narvat větrníky, mě děsí. Za to bych i „vraždil“. A pro motorkáře je to výborné místo, cesty suprové a hodně zábavné. Úzkou okreskou s dobrým povrchem mířím k poslednímu bodu dneška. Pozůstatky tvrze Tichá na mne nečekaně vykouknou zpoza stromů. Platím si prohlídku a domlouvám drona. Vše nádherně vychází a po příjemně strávené době opět nasedám na SUMOKI a poslední úsek po luxusní cestě do Vyššího Brodu mám za chvíli projetý. Zkušeně parkuji již ve známém penzionu „U Candrů“, kde jsem loni při objíždění republiky přespal. I čas mám takový svůj, je 17:50. Celá dnešní trasa má 415 km.
Dnešek je hlavně o ježdění. Vstávám v 6 hodin a po sedmé vyrážím do 17 °C směr Rakousko. Jedině přes ně se dostanu k nejjižnějšímu místu České republiky. Posledních 500 m je potřeba dojít pěšky. U posledního statku je zákazová značka. Zkouším sledování dronem a hned napoprvé se to podaří. Ne jako včera, když jsem chtěl zaznamenat jízdu na motorce. Drona využívám i u kamenného obelisku, označujícího bod. Nakonec zde trávím hodinu, než pokračuji zpět do Vyššího Brodu, z něhož mířím podél Vltavy přes Rožmberk k Českému Krumlovu. Loni jsem část tohoto údolí vynechal. Nyní kousek před Č. Krumlovem odbočuji na úzkou okresku s perfektním povrchem a profilem. Auta skoro žádná, tím pádem jízda super až do Slavkova, kde mám bod k prohlídce. Je to tvrz, jenže stojí uprostřed obce a je hodně zarostlá stromy. Drona si tedy netroufnu vypustit. Zbývá jen kamera a focení. Pokračuji a je to pořád luxusní svezení, přitom se mi otevírají pohledy na vojenský újezd Boletice. A protože se blíží čas kávy, hledám v mapy.cz, kde si nějakou dát. Nakonec si ji dávám na benzině, kterou má i Tereza jako průjezdný bod na trase. Benzinka je malá, ale paní moc milá, kávu mi uvařila do hrnku a ne do plastu. Ten průjezdný bod tu byl kvůli tomu, abych nejel na Prachatice po hlavní, ale klikatou okreskou, kterou opouštím kousek před městem. Po jeho průjezdu se vydám za kuka vozem až k přehradě Husinec. Je vidět, že je málo vody. Pro lepší pohled vypouštím drona. Na Vimperk mám navolenou hodně klikatou cestu, trochu se zhoršil povrch, ale pořád super svezení. Z Vimperku mířím na Kvildu, kterou znám z loňska. Jen ne po této cestě, ta je famózní a je po ní zážitek se svézt. Za Kvildou už projíždím známou trasu do Horní Vltavice, kde odbočuji opět na Vimperk. Tím pádem projíždím Kubovu Huť, z které jsme v 1991 vycházeli na Boubín. Než dojedu do Vimperku, musím přetrpět dva semafory, u nich využívám možnosti všechny předjet. Poté mířím opět na Prachatice, jen vynechávám dopolední klikatou cestu a jedu po hlavní. Jízda je tím pádem docela svižná. Ještě jednou přes hráz přehrady Husinec a jsem v Prachaticích. Z nich na Volary. A protože se blíží čas oběda, zajíždím ke známé hospodě v Nové Peci. Dneska není velký výběr, volím vepřové výpečky se zelím. Kousek se vracím na hlavní a užívám si novou cestu po levém břehu Lipenské nádrže. Loni to bylo přes Rakousko po pravém. Měl bych dojet až do Frymburku, jenže Tereza si to změnila. Jen netuším proč, když mám průjezdný bod tam. Z Horní Plané míří na Č. Krumlov, až později se vzpamatuje a chce mě vrátit na Frymburk. Mně se už nechce, protože tuším, že tam by mě otočila a hnala zpět po stejné cestě. Po drobné domluvě a smazání onoho bodu už mířím přímo na Č. Krumlov, za nímž mám ubytování v Přísečné. Je to penzion Praktik hned u hlavní cesty. Přivítání je moc příjemné, paní mi dokonce umožnila parkovat pod stříškou, kde není SUMOKI tak vidět. Dostávám i tip na snídani. Prostě dokonalé služby. Dnešní šumavský okruh dal 315 km.
Spaní mám divné, vylézám z postele ve 4:30 a v 6:30 vyjíždím zpět k Č. Krumlovu, na jehož okraji je jídelna. Je to jen 1 km od penzionu. Po teplé fazolové polévce na zahřátí vyrážím a po chvíli si uvědomuji, že se pohybuji po stejné trase jako loni. Za Křemží už není uzavírka, ale opravená cesta, ze které je vidět na Kleť. Zastavuji na uvolnění močáku, ale nějak se mi uvolnilo více věcí. Po nasednutí se mi sedí nějak divně. Je to tak, že zažívám skutečný pocit „jedu jako posraný“. Kontroluji, kde bych to napravil, a nacházím jen pár kilometrů vzdálený kemp Podroužek. Zde provedu nutné úkony a můžu už v klidu pokračovat. Tereza má od rána klikaté cesty, to je dobře, protože jsou perfektní. Jak se blížím k Týnu nad Vltavou, mám Jadernou elektrárnu Temelín blíž a blíž. Kousek od Dříteně vypouštím drona a z bezpečné vzdálenosti si vše natočím. Poté se vydávám ještě blíže, abych si vše mohl pořádně prohlédnout. Oproti Dukovanům to je malá elektrárna. V Týnu si dělám přestávku na svačinu pro mne i SUMOKI. K dalšímu bodu to není daleko a musí se opět po úzkých okreskách. Hned za Borovany zastavuji u kostelíku sv. Rozálie. Je to nádherné místo, ale pro drona hodně zarostlé stromy. I tak jej vypouštím, ale až po svolení pána, který má chalupu hned u kostelíku. Pokračuji pořád po okreskách a už jsem v obci Stádlec, z níž ke známému mostu projíždím super zatáčky. Když nemáš foto motorky na mostě, nejsi motorkář. Dělám toho více, procházím se tady, fotím, i drona vypouštím. Tu hlavní fotku dělám až při odjezdu. Je to docela problém, provoz je tu slušný. Musím se vrátit zpět do Stádlece a pokračovat do Borotína. Je to super svezení, protože narážím na nový asfalt, z něhož se musím vydat po šotolině ke zřícenině hradu u rybníka. Nacházím klidné místo, ze kterého vidím hrad a jeho zrcadlení na hladině. Dronem si poletuji docela dlouho, abych viděl vše. Jen nad zámek neletím, mají tam svatbu. Po návratu na cestu to bude hodně dlouhé ježdění, než dorazím k dalšímu místu. Proto pomalu začínám zvažovat, kde si dám oběd. Projíždím internet a kousek před Zručí nad Sázavou nacházím zajímavou hospůdku na pasece v lese. Tereze to dám do paměti a brouzdám podle pokynů krajinou. Je to fajnové svezení a těch pár uzavírek mi ani nevadí. Konečně zastavuji u hospůdky „U Petra“. Dokonce to vychází, velká skupina cykloušů zrovna odjíždí. Dobrá grilovaná krkovice s pečenými brambory a česnekovým dipem je jako pohlazení. I Birell je dobře vychlazený. Najezený a odpočatý pokračuji do Zruče, kde mě zaráží zákazová značka; nyní ale nemám chuť něco objíždět a raději to projedu přímo a přes místní uličky objedu jen dělníky. Hned za Zručí nad Sázavou mám poslední bod dneška. Je jím rozhledna „Babka“. Jenže mám smolíka v tom, že až k ní to nejde. Musel bych do zákazu a to se mi nechce, protože jsou tady rodinné domy a jeden průjezd zákazem už mám za sebou. Proto dělám jen prohlídku pomocí dronu. Na chůzi už nejsem v kondici. Posledních 60 km je na pohodu a k Havlíčkovu Brodu dojíždím za hodinu. Před ním ve Šmolovech mám zajištěné ubytování v penzionu. Má tu být i bistro, jenže je zavřené. To mě mrzí, mám totiž chuť na pivo. Vstup do penzionu je přes kód, který nemám, tedy mám, v e-mailu, o kterém nevím. Po telefonu vše vyřeším a jdu si dát sprchu. Dneska klidných 293 km.
Domů to není daleko, nemusím spěchat. Na snídani jedu do bistra, které otevírá v 8 hodin. Od ubytování je to jen 5 minut. Dávám si míchaná vajíčka, kávu a džus. Cena není zrovna lidová v porovnání se včerejškem, ale hlad je hlad. Tereza to má dneska jednoduché, má jen bod doma, s tím, že trasa je napevno, a když někde zahnu, bude mě nutit k návratu na ní. Budu se totiž vracet po známých cestách. Pro zpestření ji nechávám klikaté cesty. Jen uzavírky musím řešit, protože ty v tomto režimu jsou pro ni složitější. U jedné jsem zmatený i já, je kousek od Bystřice nad Perštejnem. Po hledání, kudy by to šlo, navedu Terezu na cestu, kterou jsem v této krajině nikdy nejel, potom už mě zase vrací, kam potřebuji. Cestou se mi objeví cedule „Šiklův mlýn“, proč ne, nikdy jsem tam nebyl. Nápad hodně blbý, u vjezdové brány se hned otáčím, jen z dálky kouknu na tu hrůzu a odjíždím proti koloně nedočkavců. Jo a za parkování tam chtějí 200,Kč, to mě poser. Pokračuji na Černou Horu a Plumlov. Terezu už ani neposlouchám a jedu si, jak chci. Proto před Plumlovem odbočuji, i když vím, že cesta je tady hodně rozbitá. Abych zvládnul, projíždím to ve stupačkách. Dál není nic zajímavého a jedu klasiku Kojetín, Chropyně, Hulín a přes Rackovou dojíždím domů na kávu po 253km.
17.8.
Dneska jsem jel do Triumph Olomouc na opravu řazení (na výletě do Rakouska nešlo řadit dolů). Výměněna opravná sada a vše zase funguje. 140km
